Když ti manžel řekne, že nejsi dobrá manželka – a jeho máma to potvrdí

„Kata, mluvili jsme s mámou a shodli jsme se, že nejsi dobrá hospodyně.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála u dřezu a snažila se vydrhnout připálený hrnec. Petr seděl v obýváku, nohy na stole, v ruce mobil, a já měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

„Cože?“ vydechla jsem tehdy a utřela si ruce do utěrky. „To myslíš vážně?“

Petr ani nezvedl oči od telefonu. „No jo. Máma říkala, že když přijde na návštěvu, je tu vždycky nepořádek. A ty večeře… Včera jsi zase spálila maso.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem se snažila. Pracuju na plný úvazek jako účetní v malé firmě, domů jezdím tramvají přes půl Prahy, a když přijdu, čeká mě druhá směna – vaření, praní, úklid. Ale nikdy to nestačí. Nikdy nejsem dost dobrá.

Ten večer jsem nemohla usnout. Petr už dávno klidně oddychoval vedle mě, ale já zírala do stropu a v hlavě mi běžely všechny ty drobné výtky za poslední roky. „Kata, proč jsi nekoupila lepší kávu?“ „Kata, máma říká, že bys měla víc žehlit košile.“ „Kata, proč nemáme doma nikdy koláč jako u mámy?“

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Udělala jsem snídani – vajíčka na měkko přesně tak, jak to má Petr rád. Připravila jsem mu kávu do termosky a nachystala svačinu. Když přišel do kuchyně, usmála jsem se: „Dobré ráno.“

„Díky,“ zamumlal a ani se na mě nepodíval.

Celý den jsem v práci přemýšlela, kde je ta hranice mezi tím být dobrou manželkou a být služkou. Kolegyně Jana si všimla mého zamyšlení: „Děje se něco?“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Jana se zamračila: „A co dělá Petr doma on? Pomáhá ti nějak?“

Zamyslela jsem se. „No… občas vynese koš.“

Jana protočila oči: „To je teda pomoc! Hele, Katko, nejsi v tom sama. Můj bývalý byl stejný. Pořád jen kritizoval a srovnával mě s jeho matkou. Nakonec jsem si řekla dost.“

Celé odpoledne mi její slova zněla v hlavě. Když jsem přišla domů, Petr už seděl u televize a jeho matka – paní Novotná – právě dorazila na návštěvu.

„Ahoj Katko,“ usmála se sladce, ale pohledem přejela prach na poličce.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem a snažila se ignorovat její pohledy.

„Petr mi říkal, že máš teď hodně práce,“ začala opatrně. „Ale víš, když jsem byla mladá já, zvládala jsem všechno – práci i domácnost. A ještě jsem každý den pekla koláč.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „To je hezké,“ odpověděla jsem tiše.

Večer jsme s Petrem seděli u stolu. „Víš,“ začala jsem opatrně, „mrzí mě, že si myslíš, že nejsem dost dobrá.“

Petr pokrčil rameny: „To není jen můj názor.“

„A co ty? Co děláš pro naši domácnost?“ zeptala jsem se poprvé za těch šest let nahlas.

Petr zrudl: „Já pracuju! A ty jsi ženská!“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen o nepořádku nebo spáleném mase. Je to o tom, že Petr i jeho matka mají jasnou představu o tom, jak má žena vypadat – a já do té škatulky nikdy nezapadnu.

Další dny byly napjaté. Petr byl odtažitý, jeho matka mi posílala odkazy na recepty a tipy na úklid. Já byla čím dál unavenější a smutnější.

Jednoho večera jsem seděla s maminkou u čaje a všechno jí řekla. Maminka mě pohladila po ruce: „Katko, nesmíš zapomenout sama na sebe. Láska není o tom se obětovat až do roztrhání těla.“

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci já sama. Chci být tou ženou, která žije podle představ někoho jiného? Nebo chci být sama sebou?

Začala jsem dělat malé změny. Přestala jsem vařit každý den teplou večeři. Když byl Petr nespokojený, nabídla jsem mu, ať si uvaří sám. Místo žehlení košil jsem šla na procházku nebo si četla knížku.

Petr byl čím dál víc podrážděný. Jednou večer vybuchl: „Co to s tebou je? Proč už nejsi jako dřív?“

Podívala jsem se mu do očí: „Protože už nechci být někým, kým nejsem.“

Následující týdny byly těžké. Byly hádky i ticho. Ale já poprvé po letech cítila klid sama v sobě.

Jednoho dne přišla paní Novotná nečekaně na návštěvu. Rozhlédla se po bytě a řekla: „Vidím, že už ti na tom moc nezáleží.“

Usmála jsem se: „Záleží mi na sobě.“

Nevím, jak to dopadne. Možná náš vztah skončí. Možná ne. Ale poprvé v životě si kladu otázku: Kde je hranice mezi láskou k druhému a láskou k sobě? A kolik toho máme obětovat pro rodinu – a kolik pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné bojovat za vztah za každou cenu – nebo je někdy lepší odejít?