Když se rodina rozpadá: Příběh Lucie z Brna

„Tohle už není tvoje místo, Lucie. Tady jsi cizí!“ zařval na mě Petr, když jsem vešla do bytu, kde jsme s babičkou trávili každé léto. Jeho hlas se rozléhal prázdnou chodbou, kde ještě voněla její levandule. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budeme hádat kvůli čtyřem stěnám, kde jsme jako děti hráli pexeso a jedli babiččiny buchty.

Babička zemřela před měsícem. Byla to rána, kterou jsme nikdo nečekali, i když byla už dlouho nemocná. Máma se zhroutila, seděla celé dny v kuchyni a zírala do prázdna. Petr se uzavřel do sebe, přestal mi odpovídat na zprávy, nebral telefon. A pak přišel ten dopis od notáře: babička nám odkázala byt v centru Brna. „Vám oběma, rovným dílem,“ stálo tam. Jenže rovný díl je někdy ta největší past.

První hádka přišla hned po pohřbu. Seděli jsme v obýváku, kde ještě visely babiččiny krajky. „Já v tom bytě vyrůstal, Lucie! Ty jsi byla vždycky ta, co radši utíkala do Prahy. Já tu zůstal s mámou, staral se o babičku, když jsi ty měla svůj život!“ křičel Petr a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. „To není fér, Petře. I já jsem babičku milovala. To, že jsem šla studovat jinam, neznamená, že mi na ní nezáleželo!“ odpověděla jsem, ale on už mě neposlouchal.

Máma mezi námi seděla jako stín. „Prosím vás, nehádejte se. Babička by to tak nechtěla,“ šeptala, ale my ji neslyšeli. Každý jsme byli ponoření do svého smutku a křivdy.

Začalo to nenápadně. Petr mi přestal posílat klíče od bytu, když jsem chtěla přijít uklidit. Začal mě obcházet, domlouval se s právníkem, jak by mohl byt získat jen pro sebe. „Já tu chci žít, Lucie. Ty máš svůj život v Praze. Proč bys měla mít půlku?“ ptal se mě jednoho večera, když jsme seděli v kuchyni a mezi námi stála lahev vína, kterou jsme ani jeden neotevřeli.

„Protože je to i moje rodina, Petře. Protože na tom bytě mi záleží stejně jako tobě. Nechci ho prodat, nechci tě vyhodit. Ale nechci, abys mě vymazal ze svého života kvůli nějakým čtyřem stěnám,“ odpověděla jsem tiše. On jen zavrtěl hlavou.

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Máma byla čím dál víc zlomená. Jednou večer jsem ji našla sedět na posteli s babiččinou šálou v ruce. „Já už nevím, co mám dělat, Lucko. Vy jste byli vždycky takoví kamarádi. Proč teď?“ ptala se mě a já jí nedokázala odpovědět.

Jednoho dne mi přišel dopis od právníka. Petr požádal o vyplacení mé poloviny. „Chceš mě z toho bytu vyštvat?“ volala jsem mu zoufale. „Nechci tě vyštvat, Lucie. Jen už to nevydržím. Každý den je to horší. Máma je na dně, já taky. Potřebuju začít znovu. Bez tebe, bez hádek,“ řekl mi do telefonu a zavěsil.

Začala jsem pochybovat. Možná má pravdu. Možná bych měla ustoupit. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle s babičkou, na její smích, na to, jak nás učila péct koláče. „Nesmíš se vzdát rodiny kvůli penězům,“ říkávala. Jenže co když už žádná rodina není?

Jednoho večera jsem se rozhodla. Sedla jsem do auta a jela do Brna. Byt byl prázdný, jen na stole ležela babiččina fotografie. Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. „Babičko, co mám dělat?“ šeptala jsem do ticha.

Najednou se otevřely dveře. Petr stál na prahu, v očích měl slzy. „Já už to taky nezvládám, Lucko. Promiň. Já jen… já jsem měl pocit, že mi všechno bereš. Že už mi nic nezbylo. Ani ty,“ řekl tiše.

Sedli jsme si vedle sebe. Dlouho jsme mlčeli. „Možná bychom měli ten byt prodat a peníze dát mámě. A my… my bychom mohli začít znovu. Jako sourozenci, ne jako nepřátelé,“ navrhla jsem opatrně.

Petr přikývl. „Možná máš pravdu. Možná jsme zapomněli, co je opravdu důležité.“

Máma plakala, když jsme jí to řekli. „Babička by byla pyšná,“ objala nás.

Dnes už byt nemáme. Ale máme zase jeden druhého. Někdy si říkám, jestli to všechno stálo za to. Jestli jsme museli přijít o tolik, abychom pochopili, co znamená rodina.

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o dědictví, když to může zničit všechno, co jste kdy milovali?