Když pravda bolí: Příběh jedné české rodiny

„Martino, proč jsi zase tak zamlklá?“ ozval se Petr, když jsme seděli u večeře. Jeho hlas byl podrážděný, ale já už neměla sílu odpovídat. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že něco není v pořádku. Už několik měsíců jsem cítila, že se mezi námi něco změnilo. Petr byl často pryč, domů chodil pozdě, na otázky odpovídal vyhýbavě. Ale já jsem se bála ptát. Bála jsem se, co bych mohla zjistit.

Naše dcera Anička si hrála v obýváku a já se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Každý večer jsem čekala, až Petr přijde domů, a modlila se, aby to byl zase ten muž, kterého jsem si před deseti lety brala. Ten, který mi nosil kytky jen tak a šeptal mi do ucha, že mě miluje. Ale ten muž byl pryč. Místo něj tu byl někdo cizí.

Jednou večer, když Petr zase přišel pozdě a bez vysvětlení, jsem to nevydržela. „Kde jsi byl?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. „V práci,“ odpověděl bez mrknutí oka a ani se na mě nepodíval. „Vždyť je sobota,“ namítla jsem. „Martino, nech toho! Pořád jen podezříváš. Nemám na to náladu.“ Odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na studený čaj před sebou. Slzy mi stékaly po tváři a já si připadala jako největší hlupák na světě. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Proč jsem nechtěla vidět pravdu?

Začala jsem hledat odpovědi tam, kde bych to dřív nikdy neudělala – v jeho mobilu. Jednou v noci, když spal, jsem ho vzala do ruky a projížděla zprávy. A tam to bylo. Zprávy od nějaké Lucie. „Miluju tě,“ psala mu. „Chybíš mi.“ Petr jí odepisoval stejně zamilovaně.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, čemu jsem věřila, byla lež. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem cítila, že něco není v pořádku – jeho pohledy do prázdna, výmluvy na práci, odtažitost v posteli. Všechno to dávalo smysl.

Ráno jsem mu mobil položila na stůl. „Chci vědět pravdu,“ řekla jsem pevným hlasem, i když se mi třásly ruce. Petr zbledl. „Martino… já…“ začal koktat. „Jak dlouho?“ přerušila jsem ho. „Půl roku,“ přiznal tiše.

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Chtěla jsem křičet, rozbít talíře, utéct z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj. „Proč?“ zeptala jsem se nakonec. „Nevím… prostě to tak nějak přišlo… Lucie mi rozumí… s tebou je to poslední dobou těžké…“

Těžké? Těžké bylo žít vedle člověka, který vám lže do očí! Těžké bylo snažit se udržet rodinu pohromadě kvůli dítěti! Těžké bylo každý den předstírat před Aničkou, že je všechno v pořádku!

Následující týdny byly peklo. Petr spal na gauči, doma panovalo napětí, Anička se ptala, proč je tatínek smutný a proč maminka pláče v koupelně. Snažila jsem se jí to vysvětlit tak, aby jí to neublížilo, ale jak vysvětlit dítěti zradu?

Moje máma mi radila: „Martino, odpusť mu! Každý dělá chyby.“ Ale já nemohla. Táta naopak říkal: „Vyhoď ho! Takový chlap si tě nezaslouží.“ Kamarádky mě tahaly ven na víno a snažily se mě rozveselit: „Najdi si někoho jiného! Jsi krásná ženská!“ Ale já neměla sílu ani chuť začínat znovu.

Jednou večer jsme s Petrem seděli naproti sobě u stolu a mlčeli jsme. Najednou řekl: „Martino, nechci o vás přijít.“ Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich strach i lítost. Ale taky něco cizího – něco, co už ke mně nepatřilo.

Rozhodla jsem se odejít. Pronajala jsem si malý byt na okraji Prahy a začala znovu – sama s Aničkou. Bylo to těžké, každý den jsem bojovala s pocitem viny i s hněvem. Ale postupně jsem začala znovu dýchat.

Dnes už vím, že někdy je lepší odejít než zůstat ve lži. Ale pořád mě trápí otázka: Kde jsme udělali chybu? Bylo to moje vina? Nebo je prostě život někdy krutý?

Možná jste něco podobného zažili taky… Myslíte si, že je možné odpustit nevěru? Nebo je lepší začít znovu? Co byste udělali vy?