Každý den vařím pro Davida: Kdy už to stačí?

„Zuzano, kde je snídaně? Víš, že nemůžu jíst včerejší chleba.“ Davidův hlas mě vytrhl z polospánku. Bylo teprve půl šesté ráno a já už cítila tíhu dne na ramenou. Vstala jsem, i když bych nejradši zůstala ležet. V kuchyni jsem rychle rozklepla vejce na pánev a snažila se nevnímat, jak mi v hlavě hučí: Proč to vlastně dělám?

David seděl u stolu s mobilem v ruce a ani se na mě nepodíval. „Můžeš mi udělat ještě čerstvý čaj? Ten včerejší byl už studený.“ Přikývla jsem, i když jsem měla chuť něco říct. Ale neřekla jsem nic. Jako obvykle.

Když jsem ho po snídani vyprovázela ke dveřím, políbil mě na tvář a řekl: „Díky, Zuzi. Večer bych si dal něco lehkého, třeba kuře na paprice.“ Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně. V tu chvíli jsem měla pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si povídali o víkendových výletech a já jen mlčky přikyvovala. Když se mě Jana zeptala: „Zuzi, co plánujete s Davidem na víkend?“ málem jsem se rozbrečela. Jak jí mám vysvětlit, že můj víkend znamená jen další vaření a úklid?

Odpoledne jsem spěchala domů. V tramvaji jsem si představovala, jak by asi vypadal život bez téhle rutiny. Co kdybych jednou přišla domů a prostě si lehla na gauč? Co kdybych řekla Davidovi, že dnes vařit nebudu?

Doma mě čekal nepořádek v kuchyni – David si ráno dělal kávu a nechal všechno tak, jak to bylo. Povzdechla jsem si a pustila se do úklidu. Pak jsem začala připravovat kuře na paprice. Míchala jsem omáčku a v hlavě mi běžely vzpomínky na začátek našeho vztahu. Tehdy mi vaření pro něj dělalo radost. Byl vděčný za každý talíř polévky, smál se a děkoval. Teď je to samozřejmost.

Večer přišel domů unavený z práce. Sedl si ke stolu, aniž by se převlékl. „Voní to dobře,“ řekl a pustil si zprávy. Položila jsem před něj talíř a sedla si naproti. „Davide…“ začala jsem opatrně.

„Ano?“ ani se na mě nepodíval.

„Myslela jsem… že bychom si mohli někdy objednat pizzu nebo něco jednoduchého…“

Zvedl oči od televize a zamračil se: „Proč bychom to dělali? Vždyť vaříš dobře. A víš, že nemám rád jídlo z restaurací.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Jenže já… jsem unavená. Každý den vařím a někdy mám pocit, že už nemůžu.“

David položil vidličku a chvíli mlčel. „To přece dělají všechny ženy. Moje máma taky vařila každý den.“

V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. „Ale já nejsem tvoje máma!“ vykřikla jsem.

Nastalo ticho. David se zamračil ještě víc: „Tak jestli ti to vadí, tak prostě nevař! Ale pak si nestěžuj, že nejím.“ Odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Seděla jsem u stolu a dívala se na jeho nedojedený talíř. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek – co když opravdu přestanu vařit? Co když odejde? Co když zůstanu sama?

Další dny byly napjaté. David byl odměřený, já unavenější než kdy dřív. Jednou večer přišla na návštěvu moje sestra Lenka. Seděly jsme u kávy v obýváku a já jí všechno řekla.

„Zuzi, proč si to necháváš líbit?“ zeptala se tiše.

„Protože ho mám pořád ráda… nebo aspoň myslím… A taky nevím, co bych dělala sama.“

Lenka mě objala: „Ale co tvoje štěstí? Kde jsi v tom všem ty?“

Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co odešla.

Jednoho rána jsem se probudila s rozhodnutím – dnes nebudu vařit. Připravila jsem si jen kávu pro sebe a odešla do práce dřív než obvykle. Večer jsem přišla domů později než David. Seděl u stolu s prázdným pohledem.

„Zuzi… proč není večeře?“ zeptal se tišeji než obvykle.

Podívala jsem se mu do očí: „Protože dneska myslím taky na sebe.“

Chvíli bylo ticho. Pak David vstal a beze slova odešel do ložnice.

Ten večer jsem poprvé po letech seděla sama u stolu s knihou v ruce a cítila zvláštní klid. Možná přijde hádka, možná přijde změna – ale poprvé mám pocit, že žiju i svůj vlastní život.

Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? Je čas začít myslet i na sebe?