Incident, který mě naučil říkat ne: Příbuzní nám nedovolili užívat si život u Máchova jezera

„To si děláš srandu, že už zase přijedou?“ vyhrkla jsem, když Petr položil telefon. Jeho výraz byl omluvný, ale zároveň rezignovaný. „No… mamka říkala, že by se rádi stavili na víkend. Prý potřebují na chvíli vypadnout z města.“

Stála jsem u okna našeho nového bytu v Doksech a dívala se na klidnou hladinu Máchova jezera. Když jsme před půl rokem opouštěli Prahu, těšila jsem se na ticho, prostor a čas jen pro nás dva. Jenže od chvíle, kdy jsme koupili byt v novostavbě s výhledem na vodu, se z našeho domova stal rodinný penzion.

První návštěva byla milá. Petrova maminka přivezla bábovku, jeho sestra Jana s dětmi nadšeně pobíhaly po pláži. Smáli jsme se, grilovali a já si říkala: „Tohle zvládnu.“ Jenže pak přijeli znovu. A znovu. A pak začali volat moji rodiče: „Když už tam máte tolik místa, mohli bychom přijet na týden?“

Byt byl najednou plný hlasů, smíchu i hádek. Každý měl potřebu nám radit – jak zařídit kuchyň, kam pověsit obrazy, jak správně sekat trávník před domem. „Tady by to chtělo pořádné záhonky,“ prohlásila jednou moje máma a už plánovala, co kde zasadí. Petrova sestra zase přivezla nafukovací člun a její děti rozlily limonádu po nové sedačce.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a tiše brečela. Petr přišel a pohladil mě po rameni. „Já vím, že je to moc. Ale co mám dělat? Jsou to moje rodina.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Kdy si konečně odpočineme? Kdy budeme mít domov jen pro sebe?“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to trápí stejně jako mě, ale neuměl říct ne. Já vlastně taky ne.

Další víkend přijela Jana s dětmi. Hned ve dveřích mi podala tašku s oblečením: „Můžeš tohle vyprat? Doma nám praskla pračka.“ Děti běhaly po bytě, hrály si na schovávanou a rozbily květináč, který jsem dostala od kamarádky na rozloučenou z Prahy.

Večer jsem se snažila uklidit kuchyň, když ke mně přišla Jana: „Hele, Lucko, nemohla bys být trochu víc v pohodě? Vždyť jsme rodina! Tady je to tak krásné, děti si to užívají…“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Jano, já už to takhle dál nezvládnu! Každý týden tu někdo je, nemáme chvíli klidu! Tohle měl být náš domov, ne hotel!“

Jana se urazila a druhý den odjela dřív. Petr byl naštvaný: „Nemusela jsi být tak ostrá.“

„A co mám dělat? Nikdo nás nerespektuje! Já už nechci být ta hodná Lucka, která všechno vydrží.“

Následující týdny byly napjaté. Moje máma mi volala: „Co se děje? Proč jsi taková protivná?“ Petrova maminka psala zprávy: „Snad jsme vás moc nezatížili…“

Začala jsem mít úzkosti. Každý zvonek u dveří mě děsil. Jednou jsem dokonce předstírala migrénu, jen abych nemusela nikoho pouštět dovnitř.

Jednoho dne jsem seděla u jezera a dívala se na vlnky. Vedle mě si sedla starší paní z vedlejšího bytu – paní Novotná. „Vy jste ta nová z Prahy, že? Taky jste si myslela, že tu bude klid?“ usmála se smutně.

Přikývla jsem a rozbrečela se. Vyprávěla jsem jí všechno – o příbuzných, o tom, jak se bojím říct ne, jak se cítím ve vlastním domě jako cizinec.

Paní Novotná mě pohladila po ruce: „Musíte si nastavit hranice, děvče. Jinak vás to semele. Já to taky neuměla – a pak jsem skončila sama.“

Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Večer jsem seděla s Petrem u stolu a řekla mu: „Musíme si stanovit pravidla. Chci mít domov pro nás dva. Chci mít právo říct ne.“

Petr chvíli mlčel a pak přikývl: „Máš pravdu. Taky už toho mám dost.“

Napsali jsme oběma rodinám zprávu: „Máme vás rádi, ale potřebujeme čas pro sebe. Návštěvy jen po předchozí domluvě a maximálně jednou za měsíc.“

Reakce byly bouřlivé. Moje máma plakala do telefonu: „Takže už nejsme vítaní?“ Petrova sestra psala ironické zprávy: „Tak si ten svůj ráj užijte sami.“

Bylo to těžké. První týdny jsem měla výčitky svědomí – co když jsme moc tvrdí? Co když nás rodina odsoudí?

Ale pak přišlo první tiché ráno bez návštěv. Seděli jsme s Petrem na balkoně, pili kávu a dívali se na jezero. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Dnes už vím, že říct ne není sobecké – je to nutné pro přežití vztahu i sebe sama.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je v Česku tak těžké nastavit hranice i vůči vlastní rodině? A kolik z vás už muselo projít podobným bojem?