Experiment, které všechno změnilo: Příběh z pražského paneláku

„Proč už se na mě ani nepodíváš?“ vyhrkl jsem jednou večer, když jsme seděli v kuchyni našeho bytu na Jižním Městě. Všude kolem ticho, jen z dětského pokoje se ozývalo tiché funění našeho pětiletého Filipa. Jana, moje žena, se na mě podívala s očima plnýma únavy a smutku. „Nevím, Honzo. Prostě už nemám sílu.“

Sedm let jsme spolu, z toho pět jako rodiče. Všechno začalo tak krásně – svatba na Staroměstské radnici, první společné bydlení v paneláku, radost z narození Filipa. Jenže poslední rok se mezi námi rozprostřela zeď. Jana byla pořád podrážděná, unavená, často mlčela. Já se snažil být oporou, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem měl pocit, že ji ztrácím.

Jednoho večera, když jsem seděl sám v obýváku a koukal do tmy, napadlo mě: Možná bych měl zkusit pochopit, co vlastně Jana prožívá. V práci jsem slyšel o experimentu – na týden si vyměnit role s partnerem. Rozhodl jsem se to navrhnout.

„Co kdybychom si na týden vyměnili role?“ zeptal jsem se druhý den ráno u snídaně. „Já budu doma s Filipem, budu vařit, uklízet, dělat všechno kolem domácnosti. Ty si vezmeš volno a budeš chodit do práce místo mě.“

Jana se na mě podívala podezřívavě. „A myslíš, že to zvládneš?“

„Chci to aspoň zkusit,“ odpověděl jsem.

A tak jsme začali. První den byl vlastně docela fajn – s Filipem jsme šli na hřiště, uvařil jsem špagety (sice trochu rozvařené), uklidil kuchyň. Ale už druhý den mi začalo docházet, jak náročné to je. Filip měl záchvat vzteku kvůli rozbitému autíčku, do toho mi volala tchyně, že přijde na návštěvu. Když jsem večer padl do postele, byl jsem vyčerpaný.

Jana mezitím chodila do mé práce – do kanceláře na Pankráci. První dny byla nadšená z toho, že může být mezi lidmi a řešit „dospělé“ věci. Ale už třetí den mi večer řekla: „Ty máš v práci fakt stres. Šéf je protivný a kolegové si pořád stěžují.“

Čtvrtý den experimentu přišla hádka. Filip odmítal jíst večeři a já už byl na pokraji sil. „Proč to prostě nesníš? Maminka by tě taky nenechala vstát od stolu!“ křikl jsem na něj. V tu chvíli vešla Jana a viděla mě, jak křičím na naše dítě. „Honzo! Takhle s ním nemluv!“ rozkřikla se na mě.

Vybuchl jsem: „A co mám dělat? Ty to zvládáš líp? Celou dobu jsi jen unavená a protivná!“

Jana se rozplakala a utekla do ložnice. Seděl jsem v kuchyni a cítil se jako nejhorší člověk na světě.

Další dny byly těžké. S Janou jsme spolu skoro nemluvili. Já si uvědomoval, jak moc jsem ji podceňoval – všechny ty drobnosti kolem domácnosti, neustálé starosti o Filipa, tlak ze všech stran. Jana mi zase řekla, že teprve teď chápe, jak moc je práce v kanceláři vyčerpávající.

V sobotu večer jsme seděli spolu u stolu a mlčky pili čaj. Po dlouhé době jsem sebral odvahu: „Promiň mi to všechno. Myslel jsem si, že to máš doma lehčí než já v práci… Ale je to možná ještě těžší.“

Jana se na mě podívala a poprvé po dlouhé době se usmála: „Já ti taky děkuju. Myslela jsem si, že v práci jen sedíš u počítače a máš klid… Ale je to jinak.“

Začali jsme spolu znovu mluvit – o tom, co nás trápí, co nám chybí. Dohodli jsme se, že si budeme víc pomáhat a mluvit spolu otevřeněji.

Ale i po skončení experimentu zůstaly některé rány otevřené. Tchyně mi vyčetla, že neumím vařit jako Jana. Filip měl ještě týdny noční můry z mého výbuchu u večeře. A já sám v sobě cítil stud za to, jak málo jsem chápal svou ženu.

Dnes už je to pár měsíců od našeho experimentu. S Janou jsme pořád spolu – někdy je to těžké, někdy krásné. Ale jedno vím jistě: nikdy už nebudu brát její únavu jako samozřejmost.

Někdy si večer sednu do ticha našeho panelákového bytu a přemýšlím: Kolik dalších rodin kolem nás žije vedle sebe a přitom jsou od sebe tak daleko? Co kdybychom si všichni aspoň jednou zkusili vyměnit role? Možná bychom si pak byli blíž.