Sedm let jsem obsluhovala manželovu rodinu. Když jsem zamkla dveře, tchyně mě označila za sobce
Talíř mi vyklouzl z mokrých rukou právě ve chvíli, kdy tchyně z obýváku zavolala, jestli by nebylo ještě něco sladkého. Stála jsem bosá mezi střepy, v troubě se připalovaly brambory a u našeho stolu sedělo sedm lidí, které nikdo nepozval.
Za sebou jsem měla ranní směnu v samoobsluze. Před sebou hromadu nádobí a pondělní splátku půjčky na pračku. V lednici zůstaly dva jogurty pro dceru Aničku.
Pavel nakoukl do kuchyně.
„Prosím tě, nechoď v tom. Máma se ptá na kafe.“
Ani se nezeptal, jestli jsem se pořezala.
Takhle nějak vypadaly naše víkendy už sedm let. Jeho rodiče Věra a Karel měli náhradní klíč pro případ nouze. Za nouzi se postupně začalo považovat i to, že jeli kolem a dostali hlad.
Pak se přidala Pavlova sestra Lenka se dvěma kluky. Někdy i bratr Tomáš. Zazvonili, ale na otevření nečekali. Věra odemkla a všichni už si zouvali boty.
Zpočátku jsem byla ráda. Pocházela jsem z malé rodiny a líbilo se mi, že u nás bývá živo. Pekla jsem buchty, dokupovala šunku, vytahovala další židle.
Jenže z návštěv se stala směna, kterou mi nikdo nenapsal do rozpisu.
Lenka nechávala dětské hrnky na zemi. Karel odsunul prázdný talíř a pustil si televizi. Věra mi u dřezu vysvětlovala, že správná hospodyně má vždycky něco v mrazáku.
Když jsem si Pavlovi postěžovala, objal mě kolem ramen.
„U nás to tak prostě je. Nebudeme si přece hrát na cizí.“
Jenže on u toho nesmažil dvanáct řízků.
Ten den se střepy jsem vypnula troubu. Položila jsem utěrku na linku a šla do obýváku.
„Dneska už nic dalšího nebude. Jsem unavená. A příště potřebuju, abyste se předem domluvili.“
Věra držela hrneček těsně pod ústy.
„My se máme objednávat k vlastnímu synovi?“
„K nám domů,“ opravila jsem ji. „A taky potřebuju, abyste po sobě uklidili. Nebo někdy přinesli nákup.“
Lenka se zasmála. Takovým tím krátkým smíchem, který bolí víc než křik.
„Tak nám příště vystav účet.“
Pavel mlčel. Dívala jsem se přímo na něj, ale začal sbírat ze stolu příbory.
Večer mi řekl, že jsem to nemusela říkat přede všemi.
„Já ti to říkám o samotě čtyři roky.“
„Máma to myslí dobře.“
Vytáhla jsem telefon a otevřela bankovnictví. Ukázala jsem mu poslední sobotní nákupy. Maso, pití, pečivo, ovoce pro děti. Skoro čtyři tisíce za měsíc navíc.
„Minulý týden jsem si nekoupila boty do práce, protože nebylo dost. A dneska jsem jim uvařila z masa na tři naše večeře.“
Sedl si na kraj postele.
„To jsi mi měla říct.“
Rozbrečela jsem se vzteky. Vždyť jsem mu to říkala. Jen nikdy tak, aby kvůli tomu musel něco změnit.
Druhý den jsem napsala do rodinné skupiny, že neohlášené návštěvy už přijímat nebudeme. Poprosila jsem také o vrácení klíče.
Odpovědi přicházely během pár minut. Jsem vztahovačná. Dělám z rodiny nepřátele. Věra napsala, že syna nevychovala proto, aby o něj přišla kvůli cizí ženské.
Tu zprávu jsem četla několikrát. Po sedmi letech manželství jsem byla pořád cizí.
Pavel jí zavolal na chodbu. Slyšela jsem jen jeho: „Já vím, mami… Ale Jana… Ne, takhle to nemyslela.“
Připadala jsem si, jako bych udělala něco hrozného.
Další sobotu v jedenáct zachrastil v zámku klíč. Nechala jsem svůj zevnitř, takže nešlo odemknout.
Pavel vstal. Chytila jsem ho za ruku.
„Jestli jim otevřeš a já zase půjdu vařit, dneska odjedu k mámě. Ne abych tě trestala. Já už prostě nemůžu.“
Chvíli na mě koukal. Pak otevřel, ale zůstal stát ve dveřích.
Věra držela tašku. Za ní čekal Karel s Lenkou a kluky.
„Tak nás snad pustíš dál.“
„Dneska ne, mami. Nejsme domluvení.“
Zrudla.
„Ona ti to zakázala?“
„Ne. Dohodli jsme se. Tohle je i Janin domov. Měl jsem to řešit dřív.“
Podala mu klíč tak prudce, až spadl na rohožku.
Měsíc s námi skoro nemluvili. Pavel byl zamlklý a mně jich občas bylo líto. Přesto jsme neustoupili.
Minulou neděli přišli po domluvě na kávu. Věra přinesla bábovku. Neomluvila se, ale při odchodu odnesla hrnky do kuchyně.
Pavel je umyl. Já seděla s Aničkou u rozdělaného obrázku a poprvé nemusela vstávat.
Pořád mě mrzí, kolik zloby vyvolala obyčejná prosba o ohleduplnost. Opravdu musí člověk nejdřív dojít na konec sil, aby jeho „ne“ začala rodina brát vážně?