Tchyně měla klíče od našeho bytu a manžel pro ni měl vždycky omluvu. Pak se dcera schovala před naším křikem

Našla jsem tchyni v naší ložnici s mojí podprsenkou v ruce. Stála před otevřenou skříní a na posteli měla vyrovnané moje prádlo. Vrátila jsem se z odpolední směny o hodinu dřív. Ještě jsem měla bundu na sobě, když se otočila a řekla, že mi to tu konečně trochu srovná.

Nedokázala jsem hned odpovědět. Jen jsem jí tu podprsenku vzala.

„Do téhle skříně mi nechoďte.“

„Prosím tě, vždyť jsme obě ženské.“

Jako kdyby tím bylo všechno vyřešené.

Klíče dostala před třemi lety, když jsme potřebovali vyzvedávat staršího syna ze školky. Teď už chodil do školy, mladší Aničce bylo pět a já pracovala na zkrácený úvazek v obchodě. Klíče jí ale zůstaly. Stejně jako pocit, že může přijít kdykoliv.

Jednou jsem vyšla ze sprchy a našla ji v kuchyni. Jindy odnesla polévku, kterou jsem uvařila, protože podle ní byla pro děti moc slaná. Aničce převlékala legíny za tepláky, synovi kontrolovala svačiny.

„Tvarohový dezert není pořádná snídaně,“ oznámila jednou před dětmi.

Přitom jsem ten den vstávala v půl páté, abych jim nachystala jídlo před ranní směnou. No prostě, někdy jsem už nemohla.

Petr pokaždé pokrčil rameny.

„Je to jenom moje máma. Nehádej se kvůli drobnostem.“

Drobnosti byly moje prádlo, moje jídlo a moje právo sedět doma v noční košili, aniž bych poslouchala, že sousedky už mají umytá okna.

Nejhorší bylo, že nám skutečně pomáhala. Když se rozbila pračka, půjčila nám osm tisíc. Hlídala, když jsem musela vzít směnu navíc. Z Petrova platu skladníka a mé výplaty jsme po zaplacení nájmu neměli moc prostoru na průšvihy.

Každé moje odmítnutí proto vypadalo jako nevděk. Aspoň tak jsem si vedle nich připadala.

Ten pátek se všechno sešlo. Anička měla od rána bolavé břicho, já přišla o osobní ohodnocení a ve schránce ležel nedoplatek za teplo. Tchyně přišla bez zavolání právě ve chvíli, kdy jsem dceři chystala suchý rohlík.

„To dítě potřebuje vývar. Z tohohle nebude mít žádnou sílu.“

Položila na stůl tašku a začala hledat hrnec.

„Dneska ne, prosím. Chci být s dětmi sama.“

Ani se neotočila.

„Tak já vám něco přinesu a ještě překážím.“

Petr seděl u počítače v obýváku. Zavolala jsem na něj, ať přijde.

„Co zase?“ povzdechl si už ve dveřích.

To slovo mě dorazilo.

„Zase? Tvoje máma mi leze do skříní. Chodí sem bez ohlášení. Řekni jí konečně, že tohle není normální.“

Tchyně práskla pokličkou o linku.

„Kdybych sem nechodila, tak se tu všichni utopíte v nepořádku.“

Začala jsem křičet. Ona taky. Petr řekl, že jsme obě hysterické, a odešel na balkon.

Pak jsem si všimla, že Anička už nesedí u stolu.

Našla jsem ji pod psacím stolem v dětském pokoji. Kolena měla přitažená k břichu a dlaně přitisknuté na uši. Vedle ní klečel její bratr a držel ji za rameno.

„Mami, budete se rozvádět?“ zeptal se.

Sedla jsem si na zem tak prudce, až mě zabolela kostrč. Chtěla jsem něco říct, ale místo toho jsem jen natáhla ruce k Aničce.

Tchyně zůstala stát ve dveřích. Potom přinesla vodu a bez jediného slova si sedla vedle nás.

Když děti usnuly, seděly jsme v kuchyni nad studeným čajem. Petr si zase pustil počítač.

„Já se bojím, že mě přestanete potřebovat,“ řekla najednou.

Od smrti tchána žila sama v dvoupokojovém bytě. Věděla jsem to. Jenže jsem do té chvíle neslyšela, aby přiznala, že je osamělá.

„A já se bojím odemknout vlastní byt,“ odpověděla jsem. „Protože nevím, co bude zase špatně.“

Dlouho si mnula prsty. Pak položila klíče na stůl.

„S tou skříní jsem to přehnala.“

Nebyla to omluva za všechno. Ale byla první.

Domluvily jsme se, že napřed zavolá. Rady mi nebude dávat před dětmi. Já jí nabídla společný nedělní oběd jednou za čtrnáct dní. Ne návštěvy ze strachu, že se urazí.

Když odešla, Petr klíče uviděl.

„Tak už jsi spokojená? Máma brečela.“

Tentokrát jsem nezačala vysvětlovat, co všechno udělala ona.

„Příští týden máme termín v manželské poradně. Půjdu. Jestli půjdeš se mnou, je na tobě.“

Zatím neodpověděl. Tchyně už dvakrát zavolala předem a já pokaždé cítila úlevu, za kterou jsem se skoro styděla.

Jen nevím, jak dlouho vydrží příměří, které jsme uzavřely my dvě, když můj muž dál tvrdí, že se ho náš spor netýká.

Opravdu chci tak moc, když nechci být ve vlastním domově pořád ta zlá?