Svěřila jsem mámě své dvě děti, abych mohla do práce. Domů už se nevrátily a teď proti vlastní matce stojím u soudu

Na zahradě u mámy ležely vedle sebe dvě malé boty. Jedna modrá, druhá růžová. Záchranář mi zastoupil cestu k bazénu a já ho odstrkovala tak dlouho, až mi praskl šev na rukávu. Pořád jsem opakovala, že děti neumějí plavat. Jako by to ještě někdo potřeboval vědět.

Matějovi bylo šest. Aničce čtyři.

To ráno jsem jim do batůžku přibalila jablka, náhradní kalhotky a omalovánky. Anička se vztekala kvůli culíku. Matěj chtěl vědět, jestli ho večer nechám koukat na pohádku. Řekla jsem, že když bude u babičky hodný.

Poslední věc, kterou jsem po něm chtěla, bylo, aby nezlobil.

Pracovala jsem v kuchyni domova pro seniory. Manžel Petr jezdil s dodávkou a po zvýšení splátek jsme počítali každou korunu. O prázdninách byla školka zavřená, příměstský tábor pro oba jsme si dovolit nemohli. Máma hlídání nabídla sama.

„Vychovala jsem tebe i sestru. Snad zvládnu dvě děti,“ říkala, když jsem se ptala na bazén.

Měl kolem sebe oplocení a branku se západkou. Trvala jsem na tom, aby byla zamčená. Máma před mýma očima otočila klíčem a schovala si ho do kapsy zástěry.

Proto jsem odjela.

Když mi před polednem volala policie, měla jsem ruce od těsta. Telefon klouzal a já se zlobila, že mi nikdo rovnou neřekne, co se stalo. Do auta mě posadila vedoucí. Sama řídit mě nepustila.

Máma seděla na schodech u domu. Vlasy přilepené k čelu, na kolenou mokrý ručník. Když mě uviděla, zvedla ruce.

„Já jsem jenom na chvilku…“

Nenechala jsem ji domluvit.

V nemocnici nás posadili do malé místnosti bez oken. Petr dorazil ještě v pracovním tričku. Nejdřív se ptal na jedno dítě, potom na druhé. Lékař odpověděl oběma jmény. Pamatuju si, že Petr začal rovnat časopisy na stolku. Jeden na druhý. Úplně přesně.

Domů jsme se vrátili ve dvou.

Na lince zůstaly hrnky od snídaně. Aniččin měl uvnitř zaschlé kakao. Tři týdny jsem ho neumyla.

Zpočátku jsme s Petrem spali přitisknutí k sobě, v oblečení, při rozsvícené lampě. Pak začal chodit do dětského pokoje sám. Když jsem tam vešla já, odcházel.

Jednou večer našel v předsíni máminu tašku. Přinesla nám jídlo, zatímco byl pryč. Dovnitř jsem ji nepustila.

„Ona sem ještě chodí?“ zeptal se.

„Nezvala jsem ji.“

„Ale dveře jsi jí otevřela.“

Hádali jsme se kvůli tašce, kvůli pohřbu, kvůli tomu, kdo komu nezvedá telefon. Nakonec řekl i to, co mezi námi celou dobu stálo.

„Já k ní děti dávat nechtěl.“

Nebyla to celá pravda. Oba jsme s hlídáním souhlasili. Ale věděl, kam sáhnout, a já mu pak taky řekla věci, za které se stydím.

Odstěhoval se v listopadu. Rozvedli jsme se následující léto. Před soudní budovou mi přidržel dveře, jako kdysi, a mně se z toho udělalo skoro hůř než z toho rozsudku.

Máma mezitím opakovala, že usnula a že se děti musely nějak dostat přes plot. Věřila jsem aspoň tomu zamčenému zámku. Potřebovala jsem mít jistotu, že ráno udělala, co mi slíbila.

Pak mi advokátka ukázala její výpověď.

Branku odemkla sama. Šla vyčistit filtr a potom ji nechala otevřenou. Dětem pustila v obýváku televizi. Když za plotem zavolala sousedka, odešla k ní na kávu.

Nebyla to chvilka. Podle výpovědí tam seděla skoro tři čtvrtě hodiny.

Četla jsem tu stránku několikrát. Máma neusnula vedle dětí. Nechala je samotné v domě s otevřenou cestou k vodě.

Zavolala jsem jí ještě z chodby advokátní kanceláře.

„Proč jsi mi to neřekla?“

Dlouho bylo ticho.

„Bála jsem se, že už mě nikdy nebudeš chtít vidět.“

Sedla jsem si na zem vedle automatu na kávu. Lidé mě obcházeli. Neměla jsem sílu vstát.

Policie ji obvinila z usmrcení z nedbalosti. Prostřednictvím advokátky jsem uplatnila nárok na náhradu újmy. Sestra mi kvůli tomu přestala volat.

„Děti ti to nevrátí. Máma už je potrestaná dost,“ napsala.

Já vím, že nevrátí. Nejsem přece hloupá. Jen nechci, aby se z toho nakonec stala příhoda, o které se u rodinného stolu nesmí mluvit.

Minulý týden mi máma nechala ve schránce dopis. Psala, že by nejraději zemřela místo nich. Seděla jsem s ním v kuchyni a poprvé po měsících jsem po ní chtěla zavolat. Aby přišla. Aby mě objala.

Telefon jsem ale nezvedla.

Nevím, jestli jí někdy odpustím. A nevím, proč mám právě já uklidňovat všechny ostatní, když se každý den vracím do bytu, kde už na mě žádné dítě nezavolá.