Když jsem se léčila s rakovinou, manžel spal s jinou. Teď prosí o nový začátek a já nevím, jestli ještě dokážu zůstat

Na Pavlově telefonu svítila zpráva, zatímco jsem nad umyvadlem vyplachovala pusu po dalším záchvatu nevolnosti. Psala mu Lenka, že už nechce čekat, až se jeho žena uzdraví. Telefon ležel vedle mé paruky. Ten obraz mám před očima dodnes.

Neotevřela jsem ho hned. Utřela jsem si bradu do ručníku, sedla si na zavřený záchod a čekala, až přestanu cítit vlastní tep v krku.

Pavel byl v kuchyni. Krájel dětem jablka na svačinu.

Byli jsme spolu sedmnáct let. Měli jsme jedenáctiletou Terezu, sedmiletého Ondřeje a byt na hypotéku v Pardubicích. Já měla navíc za sebou operaci prsu a před sebou ještě dvě chemoterapie.

Telefon jsem mu položila vedle prkénka.

„Jak dlouho?“

Nůž zůstal ve vzduchu. Pak ho pomalu odložil.

„Jano, pojď si sednout.“

„Jak dlouho, Pavle?“

Dva roky.

Nemoc mi zjistili před osmi měsíci. Později jsem se k tomu rozdílu vracela pořád dokola. Nemohl říkat, že utíkal před strachem z rakoviny. Utíkal ode mě dávno předtím, jen já jsem o tom nevěděla.

Tu noc jsem spala u Ondřeje na úzké posteli. Tlačil mě loktem do bolavého boku a já byla vděčná, že se můžu soustředit na něco jiného než na Pavla za zdí.

Ráno mi manžel přinesl čaj.

„Skončil jsem to. Přísahám. Chci vás. Chci to napravit.“

Držela jsem hrnek oběma rukama, protože se mi třásly prsty.

„A včera jsi chtěl koho?“

Rozplakal se. Dřív bych ho objala. Tentokrát jsem sledovala, jak mu slza kape na tričko, a necítila skoro nic. To mě vyděsilo snad nejvíc.

Teď už mám léčbu ukončenou. Vlasy mi rostou v krátkých neposlušných chomáčích a lékařka říká, že výsledky vypadají dobře. Lidé mi gratulují, že mám to nejhorší za sebou.

Vždycky přikývnu.

Pavel začal dělat všechno, o co jsem ho kdysi musela třikrát prosit. Vysává, objednává děti k zubařce, hlídá termíny kontrol. Na lednici nalepil rozpis služeb. Občas na něj koukám a mám vztek, že to tedy celou dobu uměl.

Navrhl manželskou poradnu. Souhlasila jsem.

U prvního setkání řekl, že jsme se odcizili.

„Já jsem se ti neodcizila,“ skočila jsem mu do řeči. „Já jsem chodila do práce, vyzvedávala děti a večer usínala u jejich úkolů. Ty jsi mi říkal, že jsi přesčas.“

Poradkyně ho nechala odpovědět. Poprvé neuhnul očima.

„Máš pravdu. Bylo to pohodlnější než něco řešit.“

Chtěla jsem slyšet přesně tohle. Jenže když to konečně řekl, nic se ve mně nespravilo.

Nejhorší nejsou představy, že s ní spal. Nejhorší jsou drobnosti, které se mi vracejí bez varování. Večer po první chemoterapii, kdy mi držel misku. Neděle, kdy vzal děti na výlet, abych si odpočinula. Opravdu byl s nimi? Nebo je zase nechal u své mámy?

Začala jsem se ptát na všechno. Pak jsem se za to styděla. Pak jsem měla vztek, že se stydím já.

Moje maminka mi řekla, ať teď hlavně nedělám ukvapená rozhodnutí.

„Děti potřebují tátu. A sama to budeš mít těžké.“

Věděla jsem, že má strach. Jenže já slyšela hlavně to druhé. S nemocenskou jsem sotva pokryla jídlo, léky a družinu. Do zaměstnání ve školní jídelně se mám vracet postupně. Nájem menšího bytu by spolkl skoro celý můj budoucí plat.

Seděla jsem večer nad účtem a počítala, jestli si vůbec můžu dovolit odejít. To je tak ponižující věc, až to neumím říct jinak.

Pak se u stolu objevila Tereza.

„Mami, ty se zlobíš na tátu kvůli tomu, že jsi nemocná?“

Odložila jsem tužku.

„Ne, zlatíčko. Táta mi v něčem hodně ublížil. S nemocí to nesouvisí a s vámi už vůbec ne.“

Chvíli žmoulala rukáv pyžama.

„Tak se nemusíš pořád usmívat. Já poznám, že brečíš v koupelně.“

Druhý den jsem si domluvila konzultaci s advokátkou. Ne podání žádosti o rozvod. Jen informace. Potřebovala jsem vědět, jak by vypadala péče o děti, splátky, výživné. Potřebovala jsem přestat rozhodovat naslepo.

Když jsem to řekla Pavlovi, zbledl.

„Takže už jsi rozhodnutá?“

„Ne. Ale nechci zůstat jen proto, že se bojím účtů.“

Teď spí v obýváku. Do poradny chodíme dál. Někdy spolu vypijeme kávu a na chvíli je nám dobře. Jindy se mě dotkne a já ucuknu dřív, než si to stihnu rozmyslet.

Nevím ještě, jestli odejdu. Vím jen, že kvůli dětem nechci dál předstírat klid, který doma není.

Dá se důvěra znovu vybudovat, když ten druhý konečně dělá všechno správně? A kolik času si smím vzít, než poznám, jestli zůstávám z lásky, nebo ze strachu?