Na manželově chalupě jsem byla vždycky ta špatná. Pak jsem zjistila, kdo ho proti mně poštvává

Na manželově telefonu se rozsvítila zpráva právě ve chvíli, kdy mi podával mapu s cestou na koupaliště. Ivana napsala: „Tak už konečně vidíš, jaká je? Máma kvůli ní zase brečí.“ Zůstala jsem sedět na zápraží s jeho mobilem v ruce. Uvnitř chalupy zatím tchyně hlasitě rovnala nádobí, které jsem podle ní špatně umyla.

Byl čtvrtý den naší dovolené. Do konce zbývalo dalších deset.

„Co to má znamenat?“ otočila jsem displej k Petrovi.

Sáhl po telefonu.

„Prosím tě, neřeš to. Ivana zase přehání.“

Telefon jsem mu vrátila. Právě to „zase“ mě zarazilo.

Na chalupu k jeho rodičům jsme jezdili sedm let. Pokaždé jsem si před cestou slíbila, že tentokrát budu klidnější. Přivezu buchtu, pomůžu se zahradou, nebudu si všechno brát osobně.

Tchyně Božena měla poznámku ke všemu. Naše sedmiletá Anička byla rozmazlená, protože nechtěla dojíst. Čtyřletý Matěj nevychovaný, protože po obědě neusnul. Moje práce ve mzdové účtárně nebyla pořádná práce, když jsem dva dny v týdnu mohla zůstat doma.

Petr pokaždé utrousil: „Oni jsou prostě takoví. Zkus být tolerantnější.“

Jenomže tolerantní jsem měla být vždycky já.

To ráno mě Ivana poslala do města pro pečivo a léky. Sama nabídla, že děti pohlídá.

„Máma si aspoň odpočine, když tu nebudeš pobíhat s hadrem,“ usmála se.

Po návratu jsem našla Boženu u sporáku, rudou vzteky. Děti běhaly po zahradě a Ivana ležela v lehátku.

„Já vám nejsem služka. Přijedete na dovolenou a všechno necháte na mně.“

Ivana mlčela. Když jsem připomněla naši domluvu, pokrčila rameny.

„Říkala jsem, že na ně kouknu. Ne že za tebe povedu domácnost.“

Petr stál u lednice a mazal si chleba. Ani se neotočil.

Teď jsem chtěla vědět, co dalšího o mně poslouchá.

„Otevři tu konverzaci. Prosím.“

„To snad nemyslíš vážně.“

„Já vážně myslím už dost věcí. Jen ty se pořád tváříš, že ne.“

Nakonec telefon odemkl a položil mezi nás.

Ivana mu psala, že chci chalupu prodat. Že jeho matku považuju za neschopnou. A že jsem si stěžovala, kolik nás jeho rodiče stojí.

O prodeji jsem nikdy nemluvila. Jen jsem Ivaně řekla, že letos nemáme na příspěvek na novou střechu. Doplatili jsme pračku a Petr měl druhý měsíc zkrácené směny.

Pod jednou zprávou stálo Petrovo: „Já vím. Doma je taky pořád nespokojená.“

Přečetla jsem si to dvakrát.

„Tohle si o mně myslíš?“

Promnul si obličej.

„Byl jsem naštvaný. Kvůli penězům.“

„Takže ona překroutí, co řeknu, a ty jí ještě přidáš?“

Ivana vyšla ze dveří s hrnkem kávy. Zavolala jsem ji k nám.

Nejdřív tvrdila, že jsem všechno špatně pochopila. Potom že jsem o prodeji určitě mluvila. Nakonec odložila hrnek tak prudce, až káva vyšplíchla na stůl.

„Někdo mu musí říct, jak se chováš. Od té doby, co má tebe, sem skoro nejezdí.“

„Má dvě děti a směny. Ne zákaz od manželky.“

„Vidíš?“ obrátila se k Petrovi. „Přesně tohle. Vždycky ze mě udělá blbce.“

Čekala jsem. Fakt jsem ještě čekala.

Petr si vzal telefon.

„Nechte toho obě. Jsme na dovolené.“

V kuchyňském okně se objevila Božena. Začala vykládat, že jsem u nich host a měla bych projevit vděčnost. Petr sklopil oči.

„Já tady ale nejsem host,“ vyhrkla jsem. „Já tady vařím, uklízím a hlídám, abych se nikoho nedotkla. A ty mě necháš.“

Hlas se mi zlomil. Na cestě stála Anička s mokrým ručníkem přes rameno.

„Mami, my už nepojedeme plavat?“

Odešla jsem balit. Ruce se mi třásly tak, že jsem nedokázala zavřít zip na Matějově batohu.

Petr přišel za půl hodiny.

„Domluvil jsem na dvě noci penzion u rybníka. Pro nás čtyři.“

Položil klíče na postel.

„A řekl jsem jim, proč odjíždíme. Ivana neměla právo ti podsouvat něco, cos neřekla. Já jsem jí v tom pomáhal.“

Sedla jsem si vedle otevřeného kufru.

„Proč jsi to neřekl venku?“

Dlouho mlčel.

„Protože jsem se bál hádky s mámou. Počítal jsem s tím, že ty to nějak přejdeš.“

To byla první odpověď, které jsem věřila.

Do penzionu jsem jela. Ne jako odměnu za omluvu. Potřebovala jsem dostat děti pryč a vyspat se bez strachu z dalšího rána.

Večer Petr hledal termín v manželské poradně. Seděla jsem vedle něj, ale neopřela jsem se o něj jako dřív.

Chtěla jsem mu odpustit. Jen jsem nevěděla, jestli se na něj při příští hádce dokážu znovu spolehnout.

Kolikrát může člověk přijmout omluvu, než začne potřebovat hlavně důkaz, že příště nezůstane sám?