Po mámině pohřbu jsem v komodě našla dopisy, které zničily všechno, čemu jsem o své rodině věřila

Vrátíla jsem se z pohřbu domů ještě v černých šatech a s hlavou tak těžkou, že jsem skoro nevnímala, co dělám. V obýváku pořád stály věnce, v kuchyni byly hrnky od kafe, které tu po smutečním posezení nechali příbuzní, a v ložnici voněl mámin krém na ruce. Ten pach mě úplně dorazil. Otevřela jsem starou komodu, protože jsem hledala její občanku a nějaké papíry pro matriku, a místo toho jsem nahmátla svazek dopisů převázaných vybledlou stuhou a tenký školní sešit.

Sedla jsem si rovnou na zem. Nejdřív jsem si říkala, že to odložím. Že dneska už ne. Jenže jsem ten sešit otevřela.

Byl to její deník. Ne celý život, jen pár měsíců. A hned na druhé stránce bylo napsané něco, co mi rozbušilo srdce tak, že jsem skoro neslyšela vlastní dech. Psala tam o muži jménem Karel. O tom, že udělala chybu. O tom, že neví, co bude, protože čeká dítě a termín nevychází na dobu, kdy byl táta pracovně v Ostravě.

Táta. Teda muž, kterému jsem celý život říkala táto.

Nejdřív jsem si namlouvala, že jsem to špatně pochopila. Jenže v dopisech to bylo ještě horší. Máma si s tím Karlem psala skoro rok. Psala mu, že holčička je nejspíš jeho. Že to ale nikdy nesmí říct, protože Jaroslav by to nepřežil. Jaroslav je můj táta. Nebo jsem si to aspoň do toho dne myslela.

Asi po hodině mě našel bratr Mirek. Stál ve dveřích, bledý, unavený, ještě v košili z pohřbu.

„Co tam děláš?“ zeptal se.

Podala jsem mu sešit. Nic chytřejšího mě nenapadlo.

Četl mlčky. Pak s tím praštil o komodu tak, až se ve skleněné vitríně zachvěly skleničky.

„To si děláš srandu. To jako celý život žijeme v nějakým divadle?“

„Nevím,“ řekla jsem. „Já fakt nevím.“

Mirek začal chodit po pokoji sem a tam. Přesně to dělá, když je vzteky bez sebe. Promnul si obličej a pak sykl: „Táta to věděl?“

To byla ta otázka, které jsem se bála nejvíc.

Jaroslav seděl dole v kuchyni, lokty na stole, před sebou nedopitý čaj. Vypadal menší než dřív. Od máminy smrti během tří týdnů zestárl snad o deset let. Když jsme před něj položili deník, hned pochopil, co je zle. Jen sklopil oči.

A v tu chvíli mi došlo, že to věděl.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se. Hlas se mi zlomil tak trapně, až jsem se za to skoro styděla.

Táta dlouho mlčel. Pak řekl: „Od začátku.“

Mirek do stolu praštil pěstí. „Takže jsi nechal mámu, aby ti lhala do očí, a ještě jsi do toho zatáhl nás?“

„Nezatáhl jsem vás do ničeho,“ ozval se táta poprvé ostřeji. „Byly jste děti.“

„Byli jsme děti,“ opravil ho Mirek. „A ona?“ ukázal na mě. „Ta má jako co? Celej život věřit něčemu, co není pravda?“

Seděla jsem a koukala na tátu. Najednou jsem v něm neviděla jen člověka, co mě učil jezdit na kole, co se mnou počítal příklady a chodil na třídní schůzky. Viděla jsem i někoho, kdo mi zatajil něco obrovského. A zároveň jsem viděla chlapa, kterému právě umřela ženská, se kterou prožil čtyřicet let.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zašeptala jsem.

Podíval se na mě tak unaveně, až mě to skoro bolelo fyzicky.

„Protože jsi byla moje dcera,“ řekl. „Od prvního dne. Držel jsem tě v porodnici. Vstával jsem k tobě v noci. Vodil jsem tě do školky. Když jsi měla ve čtrnácti zánět slepáku, seděl jsem na chodbě v nemocnici do rána. Co bych ti tím dal? Kromě bolesti?“

Mirek se zasmál, ale byl to hnusný, prázdný smích.

„Možná pravdu, tati. Aspoň jednou pravdu.“

Pak vytáhl z dopisů jednu obálku. Byl na ní adresa v Pardubicích. Odesílatel Karel Dvořák. A úplně dole datum, staré třicet sedm let.

„On možná ještě žije,“ řekl Mirek a podíval se na mě. „A ty máš právo vědět.“

Jenže táta vstal tak prudce, až židle zaskřípala o lino.

„Ne,“ řekl. „Nebudeš rozkopávat další životy. Už takhle je po smrti a stejně nám zničila dost.“

To mě bodlo. Protože najednou se mluvilo o mámě skoro jako o cizí ženské. O viníkovi. A já ji přitom ještě pořád oplakávala. Pořád jsem si vybavovala, jak mi minulý podzim pletla šálu a nadávala, že zase moc pracuju. Jak se smála u Stardance. Jak mi volala, jestli mám doma cibuli, protože dělá guláš navíc.

Může člověk v jednu chvíli truchlit a zároveň se na mrtvou mámu zlobit? Může. A je to strašný.

Dva dny jsme spolu skoro nemluvili. Mirek byl vzteklý a chtěl toho Karla najít. Táta se zavřel do dílny a vyšel jen na jídlo. Já chodila po bytě, brala do ruky máminy věci a připadala si jak někdo cizí ve vlastním životě.

Nakonec jsem za tátou přišla večer, když seděl v garáži na stoličce a jen koukal do zdi.

„Jestli ti řeknu, že ho hledat nechci, budeš si myslet, že tě zrazuju?“ zeptala jsem se.

Dlouho mlčel. Pak zavrtěl hlavou.

„Já už na další ztrátu nemám sílu, Verunko.“

To „Verunko“ mě zlomilo. Rozbrečela jsem se tak, jak jsem nebrečela ani na pohřbu. On taky. Jen tiše, schovaný v dlaních. Sedla jsem si k němu na zem a opřela se o jeho koleno jako kdysi jako malá.

Nevím, jestli je správně hledat člověka, od kterého mám krev. A nevím, jestli je správně chránit toho, kdo mi dal celý život srdce. Mirek mi říká, že bez pravdy se nedá dýchat. Táta zase, že některé pravdy už jen ničí.

Tak co je horší? Žít ve lži, nebo přijít o všechno, na čem ten život stál?

A vy byste na mém místě otevřeli ty poslední dopisy taky, nebo je nechali navždy zavřené?