Závěť v šuplíku: Příběh zrazené dcery

„To není možné… to prostě nemůže být pravda!“ šeptala jsem sama sobě, zatímco mi ruce drkotaly a papír v nich se třásl stejně jako moje srdce. Déšť bubnoval na okno starého domu v Novém Městě na Moravě a já, Jana Novotná, jsem stála u mámina sekretáře, kde jsem před chvílí našla její závěť. Vždycky jsem si myslela, že v tom šuplíku schovává jen staré účty a pohlednice. Ale dnes, měsíc po jejím pohřbu, jsem tam našla něco, co mi mělo navždy změnit život.

„Proč jsi to udělala, mami?“ ptala jsem se nahlas, i když jsem věděla, že odpověď už nikdy neuslyším. V závěti stálo černé na bílém, že dům, chalupa v Orlických horách i všechny úspory připadnou mému bratrovi Petrovi a sestře Lucii. O mně tam nebyla ani zmínka. Jako bych nikdy neexistovala. Jako bych nebyla její dcera, která s ní poslední roky žila, starala se o ni, když byla nemocná, a držela ji za ruku, když umírala.

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Lucií. „Jano, ty se pořád tváříš, že jsi jediná, kdo má právo rozhodovat! Ale máma nás měla tři!“ křičela na mě, když jsem trvala na tom, že máma potřebuje klid a ne návštěvy celé rozvětvené rodiny. Petr se do toho nikdy moc nemíchal, byl spíš tichý, uzavřený, vždycky na půl cesty mezi námi. Ale teď, když jsem četla závěť, jsem měla pocit, že se proti mně všichni spikli.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli, v hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na společné Vánoce, na to, jak mě máma učila plést, jak jsme spolu pekly bábovku. Vždycky říkala, že jsem její největší opora. Proč mě teď takhle zradila?

Ráno jsem se rozhodla, že musím znát pravdu. Zavolala jsem Lucii. „Musíme si promluvit. Hned.“

Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Lucie přišla s ledovým výrazem, jako by už dávno věděla, co se stane. „Tak co chceš vědět?“ zeptala se bez obalu.

„Proč mě máma vyškrtla ze závěti?“ vyhrkla jsem.

Lucie se na chvíli odmlčela, pak si povzdechla. „Víš, že poslední roky byly těžké. Máma měla pocit, že jsi jí všechno diktovala. Že jsi jí brala svobodu. A taky… byla zklamaná, že ses nikdy nevdala, že nemáš děti. Myslela si, že Petr a já potřebujeme pomoc víc.“

Zamrazilo mě. „To přece není pravda! Vždyť jsem se o ni starala, když jste vy dva byli pryč!“

„To ona už neviděla. Byla nemocná, měla v hlavě zmatek. A Petr… ten jí pořád říkal, že se o něj nikdo nestará, že má dluhy. Máma mu chtěla pomoct.“

Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. „A ty? Ty jsi jí to rozmlouvala?“

Lucie sklopila oči. „Já… já jsem byla ráda, že něco dostanu. Víš, jak to mám s penězi.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem v tom sama. Že rodina, kterou jsem považovala za pevnou jako skála, je ve skutečnosti jen hromada střepů.

Další týdny jsem chodila jako tělo bez duše. Lidé ve vesnici si šeptali: „Chudák Jana, ta zůstala na ocet i bez dědictví.“ Někteří mi nabízeli útěchu, jiní jen zvědavě pokukovali. Nejhorší bylo, když jsem potkala tetu Alenu. „Janičko, tvoje maminka tě měla ráda, ale někdy lidi dělají věci, kterým nerozumíme,“ řekla a pohladila mě po ruce.

Začala jsem pátrat v máminých starých dopisech a denících. Hledala jsem aspoň náznak toho, proč mě takhle potrestala. V jednom zápisku jsem našla větu: „Jana je silná, zvládne všechno sama. Ostatní potřebují víc.“ Bylo to jako rána pěstí. Máma mi nevěřila, že i já potřebuju lásku a jistotu.

Jednoho dne mi Petr zavolal. „Jano, nechceš se sejít? Mám pocit, že jsme to všichni pokazili.“

Sešli jsme se na lavičce u rybníka, kde jsme si jako děti hrávali. Petr byl nervózní, v ruce žmoulal klíče od chalupy. „Víš… já jsem mámě lhal. Říkal jsem jí, že mám větší problémy, než jsem měl. Chtěl jsem ji přesvědčit, aby mi pomohla. Teď toho lituju.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila jen vztek, ale i smutek. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Bál jsem se, že mě odsoudíš. Že už nebudeme rodina.“

Mlčeli jsme dlouho. Nakonec jsem řekla: „Možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale aspoň víme pravdu.“

Dnes už vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Ale možná je důležité přijmout, že rodina není vždycky spravedlivá a že někdy musíme odpustit i to, co se odpustit nedá.

Ptám se sama sebe: Je možné začít znovu, když vás ti nejbližší zradí? Co byste udělali vy na mém místě?