Z lesa do lavice: Příběh Tomáše, který se nebál být jiný

„Podívejte se na něj! Má na sobě ještě jehličí!“ ozvalo se hned, jak jsem poprvé vstoupil do třídy. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustil batoh. Všichni na mě zírali – někdo s úšklebkem, někdo s otevřenou pusou. Paní učitelka Novotná se mě snažila povzbudit úsměvem, ale já věděl, že tohle bude těžší, než když jsem v zimě tahal dřevo z lesa.

Jmenuji se Tomáš Havel a do svých třinácti let jsem žil s rodiči v malé chalupě uprostřed lesa za Novým Městem. Táta byl lesník a máma pletla svetry pro půlku vesnice. Do školy jsem chodil jen občas, většinu času mě učila máma doma. V lese jsem byl šťastný – znal jsem každý strom, každou srnku. Ale pak přišla nemoc babičky a my se museli přestěhovat do města, abychom jí byli blíž.

První den ve škole byl jako zlý sen. Kluci jako Petr a Honza si mě okamžitě vyhlédli. „Hej, Tarzane, kde máš opici?“ smáli se mi na chodbě. Holky si šeptaly a ukazovaly na moje boty, které mi táta sám spravil. Nikdy jsem necítil takovou samotu – ani v nejhlubším lese.

Doma jsem se snažil dělat, že je všechno v pořádku. Máma si všimla, že jsem zamlklý. „Tomášku, co se děje?“ ptala se večer u večeře. „Nic… jen je to jiné,“ odpověděl jsem a rychle dojedl polévku. Táta mě pohladil po hlavě: „Neboj, zvykneš si. Lidi jsou jako stromy – každý je jiný a každý má své místo.“

Další den jsem si slíbil, že to vydržím. Ale posměšky neustávaly. Petr mi schoval bačkory a Honza mi rozlil čaj do aktovky. Když jsem to řekl učitelce, jen pokrčila rameny: „Musíš být silný, Tomáši.“ Ale jak mám být silný, když mě nikdo nechce?

Jednou o přestávce jsem seděl sám na lavičce za školou a kreslil si do sešitu stromy. Najednou si ke mně přisedla Jana – tichá holka s copánky, kterou ostatní taky moc nebrali mezi sebe. „Máš to hezké,“ ukázala na můj obrázek. „Ty znáš všechny ty stromy?“ Přikývl jsem a začal jí vyprávět o borovicích a liškách. Poprvé za dlouhou dobu jsem se usmál.

S Janou jsme začali trávit přestávky spolu. Ukazoval jsem jí bylinky, které rostly za školou, a ona mi půjčovala knížky o městě. Pomalu si mě začali všímat i ostatní – nejdřív ze zvědavosti, pak ze zájmu. Když jsme měli projekt o přírodě, navrhl jsem výlet do lesa. Učitelka souhlasila a já byl průvodcem celé třídě.

„Tohle je smrkový šiška,“ vysvětloval jsem spolužákům a Petr poprvé neřekl ani slovo. Honza se dokonce zeptal: „A jak poznáš stopy kuny?“ Ukázal jsem jim to v blátě u potoka a najednou jsme byli všichni stejní – špinaví od hlíny, ale šťastní.

Po výletě se něco změnilo. Petr mi podal ruku: „Hele, promiň za ty blbosti.“ Honza mi nabídl žvýkačku a holky mě pozvaly na zmrzlinu po škole. Nezmizely všechny posměšky hned, ale už jsem nebyl sám.

Doma byla babička stále nemocná, ale já jí každý večer vyprávěl o škole a nových kamarádech. Máma plakala štěstím: „Věděla jsem, že to zvládneš.“ Táta mi koupil nové boty – prý už nejsem jen kluk z lesa.

Jednoho dne jsme měli besídku pro rodiče. Stál jsem před celou třídou a vyprávěl o životě v lese. Viděl jsem v očích spolužáků i učitelky respekt. Po vystoupení ke mně přišla paní Novotná: „Tomáši, jsi inspirací pro nás všechny.“

Dnes už vím, že být jiný není slabost – je to dar. Naučil jsem se bojovat za sebe i za ostatní, kteří jsou nějak odlišní. A když jdu ráno do školy, už se nebojím pohledů ani smíchu.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sám sebe: Proč musí být cesta k přijetí tak těžká? Kolik dětí ještě musí projít tím samým? Co byste udělali vy na mém místě?