Utíkám do práce, abych unikla manželovi: Příběh o lásce, zklamání a odvaze

„Marie, kde jsi zase byla tak dlouho? Myslíš si, že mě můžeš pořád jen tak ignorovat?“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem zavřela dveře od bytu. V ruce jsem ještě držela klíče, když mi hlas mého manžela Pavla projel tělem jako ledová sprcha. Srdce mi bušilo až v krku. „Byla jsem v práci, Pavle. Měla jsem poradu,“ odpověděla jsem tiše a snažila se vyhnout jeho pohledu. Věděla jsem, že to není pravda. Porada skončila už před hodinou, ale já jsem zůstala v kanceláři, dívala se z okna na šedé pražské ulice a přemýšlela, jak moc se můj život změnil.

Náš vztah byl kdysi plný smíchu a plánů. Pamatuji si, jak jsme spolu seděli na lavičce v Riegrových sadech a snili o společné budoucnosti. Tehdy mi Pavel šeptal do ucha, že mě nikdy neopustí. Dneska mám pocit, že mě opustil už dávno – jen zůstal v mém životě jako stín, který mě dusí.

„Nevěřím ti,“ zavrčel a já slyšela, jak bouchl talířem o stůl. „Určitě máš někoho jiného. Jenom proto tam tak dlouho vysedáváš.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nebrečet. Už jsem neměla sílu vysvětlovat mu, že žádného jiného nemám. Že utíkám do práce jen proto, abych mohla na chvíli dýchat. Abych mohla být sama sebou, i když jen mezi papíry a monotónním bzučením tiskárny.

Začalo to nenápadně. Po svatbě jsme byli šťastní, ale jakmile jsme se přestěhovali do paneláku na Jižním Městě, všechno se změnilo. Pavel začal být podrážděný, často pil pivo s kamarády v hospodě U Tří lvů a domů chodil pozdě. Já jsem mezitím dělala všechno pro to, aby byl spokojený – vařila jsem jeho oblíbené jídlo, starala se o domácnost, dokonce jsem si vzala přesčasy, abychom měli na dovolenou u Máchova jezera.

Jenže místo vděku přišly výčitky. „Proč jsi zase koupila to drahé máslo? Nejsme milionáři!“ nebo „Kdy už konečně budeš mít dítě? Všichni naši známí už mají rodinu.“ Každý den jsem cítila větší tlak. Přestala jsem se smát. Přestala jsem věřit, že to někdy bude lepší.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Sousedka Jana z vedlejšího bytu si ke mně přisedla s hrnkem čaje. „Marie, jsi v pořádku? Poslední dobou tě vůbec nevidím venku.“

„Jano, já už nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem poprvé nahlas to, co mě tížilo celé měsíce. „Pavel je pořád naštvaný. Nic mu není dost dobré. Mám pocit, že se dusím.“

Jana mě pohladila po ruce. „Víš, že nemusíš všechno zvládnout sama? Máš rodinu, kamarády… A hlavně máš právo být šťastná.“

Ta slova ve mně rezonovala ještě dlouho poté. Ale odvaha odejít mi pořád chyběla. Každý den jsem si říkala: Zítra to zkusím změnit. Zítra mu řeknu, jak se cítím.

Jenže místo toho jsem ráno vstala dřív a šla do práce ještě před tím, než Pavel vstal. V kanceláři jsem byla první – kolegyně Lenka si ze mě dělala legraci: „Marie, ty jsi snad robot! Kdy ty vůbec spíš?“ Jenže ona nevěděla, že práce je pro mě útočištěm.

Jednoho dne mi přišel e-mail od maminky: „Marie, přijď někdy na oběd. Tatínek se na tebe ptá.“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. U stolu v našem starém bytě na Vinohradech bylo všechno tak jiné – klidné, bezpečné. Maminka mi položila ruku na rameno: „Holčičko moje, proč jsi tak smutná?“

Rozplakala jsem se. Všechno ze mě spadlo – strach, stud i pocit viny. „Mami, já už nemůžu dál. S Pavlem je to čím dál horší.“

Maminka mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe. Život není jen o tom dělat druhé šťastnými.“

Cestou domů jsem přemýšlela o jejích slovech. Možná mám právo chtít víc než jen přežívat.

Když jsem večer přišla domů, Pavel seděl u televize a ani se na mě nepodíval. „Kde jsi byla?“ zeptal se bez zájmu.

„Byla jsem u rodičů,“ odpověděla jsem popravdě.

„Zase? To už tam můžeš rovnou bydlet!“ odsekl.

V tu chvíli mi došlo, že už nemám co ztratit. „Možná máš pravdu,“ řekla jsem tiše a odešla do ložnice.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Ráno jsem sbalila pár věcí do tašky a napsala Pavlovi vzkaz: Musím odejít. Potřebuju najít samu sebe.

Teď sedím u maminky v kuchyni a píšu tenhle příběh. Je mi smutno i úlevně zároveň. Nevím, co bude dál – ale poprvé po dlouhé době cítím naději.

Možná nejsem jediná žena v Česku, která utíká do práce před vlastním manželem. Kolik z nás ještě čeká na odvahu udělat první krok? Máme právo být šťastné?