Tichá bolest Lucie: Příběh učitelky z mateřské školy v českém maloměstě

„Paní učitelko, můžu si jít lehnout? Bolí mě bříško.“ Lucie stála přede mnou, drobná, s velkýma očima, které se mi zdály až příliš vážné na čtyřletou holčičku. Bylo teprve půl desáté dopoledne a ostatní děti si hrály s kostkami nebo malovaly. Lucie byla poslední týdny jiná. Mlčenlivá, uzavřená, často se lekala i tichého zvuku. Všimla jsem si modřiny na jejím zápěstí už včera, ale když jsem se ptala, jen sklopila hlavu a šeptla: „Spadla jsem.“

Ten den jsem ji nechala odpočívat v koutku na polštáři. Seděla jsem vedle ní a hladila ji po vlasech. „Lucinko, chceš mi něco říct?“ zeptala jsem se tiše. Zavrtěla hlavou a přitiskla si plyšového medvídka k hrudi. V tu chvíli jsem cítila bezmoc, jakou může zažít jen ten, kdo vidí utrpení a nemůže ho hned zastavit.

Odpoledne přišla její maminka, paní Novotná. Vypadala unaveně, oči zarudlé, v ruce cigaretu, kterou rychle típla před vchodem. „Dobrý den,“ pozdravila mě stroze. „Lucie byla dneska hodná?“ Její hlas byl tvrdý, bez špetky něhy. Lucie se k ní přitiskla, ale ne tak, jak to dělají šťastné děti – spíš jako by hledala ochranu před něčím horším.

Doma jsem nemohla myslet na nic jiného. V hlavě mi zněl rozhovor s kolegyní Janou: „Myslíš, že ji doma bijí?“ ptala se šeptem. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale něco tam není v pořádku.“

Další dny byly ještě horší. Lucie začala chodit do školky s kruhy pod očima, někdy měla na ruce nové škrábance nebo modřiny. Když jsme jednou malovali rodinu, nakreslila sebe jako malou tečku v rohu papíru a vedle sebe velkého muže s černým obličejem. „To je tatínek?“ zeptala jsem se opatrně. Mlčky přikývla.

Rozhodla jsem se jednat. Zavolala jsem sociální pracovnici paní Dvořákovou. „Musíme být opatrní,“ varovala mě. „Pokud nemáme důkazy, rodina může Lucii vzít ze školky a už ji nikdy neuvidíte.“ Přesto jsme domluvily schůzku s matkou.

Setkání bylo napjaté od první chvíle. Paní Novotná přišla s Lucií za ruku a hned spustila: „Co zase provedla? Vy si myslíte, že ji doma týráme? To je směšné!“ Její hlas byl ostrý jako nůž. Lucie stála mezi námi a třásla se.

„Paní Novotná,“ začala paní Dvořáková klidně, „máme obavy o Lucčino zdraví. Má často modřiny a je velmi uzavřená.“

„To jsou dětské hry! Spadla z prolézačky! Vy vůbec nevíte, co to je vychovávat dítě sama! Manžel je pořád v práci nebo v hospodě!“

V tu chvíli jsem pochopila víc než z tisíce slov. Paní Novotná byla sama zlomená – unavená životem, opuštěná mužem, který doma možná jen křičel nebo i něco horšího.

Po schůzce jsme s Janou seděly v prázdné třídě. „Co když jí tímhle ještě víc ublížíme?“ ptala se Jana tiše. „Co když ji rodiče začnou trestat za to, že jsme si všimly?“

Nespala jsem celou noc. Přemýšlela jsem o svém dětství v paneláku na sídlišti v Kolíně – o tom, jak moje máma taky někdy křičela a táta bouchal dveřmi. Ale nikdy jsem se nebála jít domů.

Další den přišla Lucie do školky s roztrženým tričkem a škrábanci na tváři. To už bylo moc. Zavolala jsem policii.

Vyšetřování trvalo týdny. Rodiče byli vyslýcháni, sociálka chodila na návštěvy. Lucie byla chvíli u babičky v nedaleké vesnici u Peček. Ve školce jsme ji všichni postrádali – její tiché úsměvy i to, jak vždycky utěšovala mladší děti.

Jednoho dne přišla paní Dvořáková s dobrou zprávou: „Lucie bude u babičky natrvalo. Rodiče dostali zákaz styku.“ Ulevilo se mi, ale zároveň mě pálil pocit viny – co když jsme jí vzali rodinu? Co když bude celý život hledat lásku tam, kde ji nikdy nedostane?

Po pár měsících přišla Lucie do školky znovu – tentokrát veselá, s copánky a novým batohem s Krtečkem. Objala mě kolem pasu a zašeptala: „Paní učitelko, už mě nic nebolí.“

Stála jsem tam s očima plnýma slz a přemýšlela: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsme jen rozbili další rodinu? Kolik dětí kolem nás tiše trpí a nikdo si toho nevšimne?

A co vy? Všimli byste si tiché bolesti dítěte ve svém okolí? A měli byste odvahu zasáhnout?