„Synu, domov na tebe čeká. Ale prosím, postarej se o svou nemocnou sestru.“ – Tajemství a viny jedné české rodiny

„Proč jsi mi to udělala, mami?“ šeptám do tmy, zatímco se ozývá tikot starých hodin v obýváku. Je půlnoc a já už zase nemůžu spát. V hlavě mi stále dokola zní její poslední slova: „Petře, postarej se o Janu. Nenechávej ji samotnou.“

Bylo mi tehdy dvacet dva. Stál jsem u nemocniční postele v Motole, ruce sevřené v pěst, a díval se na matku, která už skoro nemohla mluvit. Táta zemřel před třemi lety na infarkt, a Jana… Jana byla vždycky jiná. Od dětství nemocná, slabá, uzavřená do svého světa. Já jsem byl ten zdravý, ten, kdo měl jít studovat do Prahy, kdo měl „něco dokázat“.

„Petře,“ zašeptala matka naposledy, „domov na tebe čeká. Ale prosím… Jana tě potřebuje.“

Když jsem se vrátil do našeho starého domu na kraji vesnice u Tábora, všechno bylo jiné. Jana seděla u okna a dívala se ven na pole. Její pohled byl prázdný, ale když mě uviděla, usmála se. „Ahoj, Petře,“ řekla tiše. „Mami už není?“

„Není,“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi svírá hrdlo.

První týdny byly jako v mlze. Chodil jsem nakupovat, vařil jsem, staral se o dům i o Janu. Každý den jsem si říkal, že to je jen dočasné. Že až se všechno trochu uklidní, pojedu zpátky do Prahy a začnu žít svůj život. Ale týdny se změnily v měsíce a měsíce v roky.

Jednou večer jsem seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. Jana přišla potichu ke mně a položila mi ruku na rameno. „Petře, nechci být na obtíž,“ řekla skoro neslyšně.

„Nejsi na obtíž,“ zalhal jsem. Ale uvnitř mě to bolelo. Každý den jsem cítil, jak mi život protéká mezi prsty. Kamarádi z vysoké mi psali, zvali mě na srazy, ale já vždycky odmítl. Nemohl jsem odjet. Nemohl jsem zradit matku.

Jednoho dne přijela teta Marie z Plzně. Seděla u stolu s hrnkem kávy a dívala se na mě přísně.

„Petře, jsi ještě mladý. Nemůžeš si zničit život kvůli Janě,“ řekla tvrdě.

„Mami by to tak chtěla,“ odpověděl jsem.

Teta si povzdechla. „Ale co ty? Co tvoje sny?“

Nevěděl jsem, co říct. Sny? Už jsem skoro zapomněl, jaké byly.

Jednou v noci mě probudil Janin pláč. Seděla na posteli a třásla se.

„Petře, bojím se…“ šeptala.

Objal jsem ji a slíbil jí, že ji nikdy neopustím. Ale v tu chvíli jsem věděl, že lžu nejen jí, ale i sobě.

Roky plynuly. Práce v místním obchodě byla nudná a špatně placená, ale aspoň jsem mohl být doma s Janou. Každý den stejný – snídaně, léky, procházka po zahradě, večeře u televize. Někdy jsem měl pocit, že už ani nežiju.

Jednoho dne mi zavolala Lenka – moje první láska ze střední školy. Byla už rozvedená a žila v Praze.

„Přijeď za mnou,“ prosila mě do telefonu. „Chybíš mi.“

Chtěl jsem jet. Opravdu jsem chtěl. Ale když jsem to řekl Janě, rozplakala se.

„Ty mě opustíš?“ ptala se zoufale.

„Neopustím tě,“ slíbil jsem znovu.

Ale uvnitř mě rostla zloba – na matku, na osud, na sebe sama. Proč musím být ten silný? Proč já?

Jednoho večera jsme s Janou seděli u stolu a ona najednou řekla: „Víš, Petře… já bych chtěla umřít.“

Ztuhl jsem. „To neříkej.“

„Ale je to pravda,“ šeptala. „Jsem ti jen přítěží.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítil opravdovou bezmoc a zoufalství. Chtěl jsem křičet, utéct… ale místo toho jsem ji objal a oba jsme plakali.

Začal jsem chodit k psychologovi do Tábora. Tam jsem poprvé řekl nahlas to, co mě tížilo: „Nenávidím svou sestru za to, co mi vzala.“

Psycholog kývl hlavou: „To je normální pocit. Ale musíte najít způsob, jak žít i svůj život.“

Ale jak? Jak mám žít svůj život, když každý den znamená oběť?

Jednoho dne Jana upadla v koupelně a já ji našel až po hodině. Byla v bezvědomí. V nemocnici mi lékař řekl: „Vaše sestra potřebuje odbornou péči. Vy už to sám nezvládnete.“

Bylo to jako rána do srdce – úleva i vina zároveň.

Po dlouhém váhání jsem Janu umístil do domova pro osoby se zdravotním postižením v Písku. Když jsme tam přijeli poprvé, držela mě za ruku tak pevně, až mi zbělely klouby.

„Neboj se,“ šeptal jsem jí do vlasů. „Budu za tebou jezdit.“

Ale když jsem odcházel a slyšel její pláč za zavřenými dveřmi, měl jsem pocit, že umírám i já.

Dnes je to už pět let. Jezdím za Janou každý víkend. Pracuji v knihovně v Táboře a mám malý byt s výhledem na řeku Lužnici. Ale každou noc slyším matčin hlas: „Postarej se o Janu.“ A pokaždé si kladu stejnou otázku:

Byl jsem zbabělec? Nebo je někdy správné myslet i na sebe?

Co byste udělali vy? Odpustili byste si takové rozhodnutí?