Stíny za oknem: Příběh jedné vdovy z Brna

„Jano, musíte přijet. Je to vážné.“ Hlas zdravotní sestry v telefonu byl chladný, úřední. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. V nemocnici na mě čekal primář s pohledem, který jsem nikdy nechtěla vidět. „Je mi to líto. Váš manžel Petr zemřel na infarkt.“

Zhroutila jsem se na židli, ruce mi křečovitě svíraly kabelku. V hlavě mi běžely obrazy posledních dní – jeho úsměv u snídaně, jak si hraje s dcerou Aničkou, jeho polibek na rozloučenou. Jak je možné, že už není? Jak mám říct Aničce, že její tatínek už nikdy nepřijde domů?

Dny po jeho smrti byly jako v mlze. Lidé chodili, nosili květiny, šeptali soustrastná slova. Já jen mechanicky kývala hlavou a snažila se nezhroutit před Aničkou. Musela jsem zařídit pohřeb. Petr si vždy přál jednoduchý obřad v rodinném kruhu. Když jsem začala procházet jeho věci, abych našla vhodnou fotku na parte, narazila jsem na první stín.

V jeho šuplíku jsem našla složku s dopisy. Byly adresované ženě jménem Lucie. Srdce mi bušilo až v krku. Otevřela jsem jeden z nich a četla: „Miluji tě, Lucie. S Janou je to poslední dobou těžké. Jen s tebou cítím opravdové štěstí.“

Zamrazilo mě. Petr měl milenku? Proč mi to nikdy neřekl? Proč jsem nic nepoznala? Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy se vracel pozdě z práce, na jeho výmluvy o služebních cestách do Prahy.

Další dny jsem strávila hledáním odpovědí. Volala jsem jeho kolegům z advokátní kanceláře. „Petr byl poslední dobou hodně uzavřený,“ řekl mi jeho parťák Tomáš. „Často odcházel dřív a nikomu neříkal kam.“

Začala jsem pochybovat o všem. Bylo naše manželství jen iluze? Co všechno přede mnou Petr skrýval?

Jednoho večera, když Anička spala, jsem si sedla k jeho počítači. Heslo bylo naše výročí svatby – ironie osudu. V e-mailu jsem našla další zprávy od Lucie. Byly plné lásky, plánů do budoucna. V jedné z nich stálo: „Až to Janě řekneš, začneme nový život.“

Slzy mi tekly po tvářích. Cítila jsem vztek, smutek i ponížení. Jak mohl? Vždyť jsme byli rodina! V tu chvíli mi došlo, že musím Lucii najít.

Našla jsem ji podle adresy v jednom z dopisů – byla to žena z Brna-Žabovřesk. Srdce mi bušilo, když jsem zvonila u jejího bytu. Otevřela mi drobná blondýna s unavenýma očima.

„Jste Lucie?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Přikývla a v očích se jí objevilo poznání. „Vy jste Jana…“

Seděly jsme spolu v jejím obýváku a poprvé za poslední týdny jsem necítila jen bolest, ale i zvláštní úlevu – konečně někdo znal pravdu.

„Věděla jste o mně?“ zeptala jsem se.

Lucie sklopila oči. „Ano… Petr mi slíbil, že vám všechno řekne po Novém roce. Prý už to takhle dál nejde.“

„A co vy? Milovala jste ho?“

„Ano,“ odpověděla tiše. „Ale nikdy bych vám ho nechtěla vzít.“

Odešla jsem od ní s hlavou plnou otázek a srdcem těžkým jako kámen. Doma na mě čekala Anička s obrázkem tatínka v ruce.

Pohřeb byl tichý a smutný. Lidé šeptali, někteří se dívali na mě soucitněji než dřív – možná už věděli víc než já. Po obřadu za mnou přišla Petrova matka.

„Jano, chci ti něco říct,“ začala váhavě. „Petr nebyl šťastný poslední roky… Ale měl tě rád. Jen… byl zmatený.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Byla to útěcha? Nebo další rána?

Dny plynuly a já se snažila žít dál kvůli Aničce. Ale otázky mě neopouštěly: Kdo byl vlastně Petr? Miloval mě vůbec někdy doopravdy? Nebo byl celý náš život jen divadlo?

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici pod námi.

„Může člověk opravdu znát toho druhého? Nebo si jen malujeme obraz podle svých představ?“

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo by vás pravda zničila?