Stín v chodbě: Den, kdy jsem odvedla maminku do domova důchodců

„Tohle je poslední kapka, Lucie! Už nemůžu! Už prostě nemůžu!“ křičela jsem do prázdného bytu, zatímco maminka seděla na pohovce a dívala se na mě těma svýma unavenýma očima. V ruce svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Bylo mi třicet osm, rozvedená, dvě děti na základce, práce v kanceláři na poloviční úvazek a k tomu všemu maminka, která po mrtvici potřebovala neustálou péči.

„Lucko, já vím, že je to těžké… Ale já už opravdu nemůžu sama,“ zašeptala. Její hlas byl slabý, skoro neslyšitelný. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně všechno láme. Vzpomněla jsem si na dětství, na její ruce, které mě chránily před světem, na její smích v kuchyni, když pekla bábovku. A teď tu seděla přede mnou jako stín té ženy, kterou jsem znala.

„Mami, já… já už to nezvládám. Děti potřebují mě, práce mě potřebuje… a ty taky. Ale já nejsem roztržená vejpůl!“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Maminka jen mlčky přikývla a pohladila mě po ruce. „Neboj se o mě, Lucko. Já to nějak zvládnu.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely výčitky svědomí jako nekonečný film. S bratrem Petrem jsme se hádali už týdny – on tvrdil, že maminka patří do domova důchodců, já se tomu bránila zuby nehty. „Proč bychom ji měli dávat pryč? Vždyť je to naše máma!“ křičela jsem na něj do telefonu. „A ty si myslíš, že to zvládáš? Podívej se na sebe! Jsi vyčerpaná, děti tě skoro nevidí…“ odpověděl mi tvrdě.

Nakonec jsem souhlasila. Obvolala jsem několik zařízení v Praze i okolí, ale všude měli plno nebo čekací lhůty na měsíce. Nakonec se uvolnilo místo v domově v Modřanech. Bylo to čisté, personál milý, ale stejně mi přišlo, že tam všechno voní smutkem a rezignací.

Den D přišel rychleji, než jsem čekala. Ráno jsem mamince pomohla zabalit pár věcí – oblíbený svetr, fotku nás tří z dovolené v Krkonoších, knížku od Boženy Němcové. „Nechci tam jít,“ řekla tiše. „Já vím,“ odpověděla jsem a objala ji.

Cesta autem byla tichá. Děti seděly vzadu a koukaly z okna. Když jsme dorazili před domov důchodců, maminka se na mě podívala s očima plnýma slz. „Lucko… slib mi, že na mě nezapomeneš.“

„Nikdy,“ zašeptala jsem a políbila ji na čelo.

V chodbě domova bylo ticho přerušované jen šouravými kroky a tlumenými hlasy personálu. Vedla jsem maminku za ruku do jejího nového pokoje. Byla tam další paní – paní Novotná – která se usmála a nabídla jí čaj. Maminka si sedla na postel a rozhlédla se kolem sebe. „Tak tady budu teď žít?“ zeptala se tiše.

„Ano, mami… Ale budu za tebou chodit každý týden. A děti taky.“

Když jsem odcházela chodbou zpátky k autu, měla jsem pocit, že se dusím. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala jako nejhorší dcera na světě.

Doma bylo ticho. Děti šly do svých pokojů a já seděla v kuchyni s hlavou v dlaních. Telefon zazvonil – byl to Petr.

„Tak co?“ zeptal se opatrně.

„Je to tam hezké… Ale mám pocit, že jsem ji zradila.“

„Lucko… někdy prostě není jiná možnost.“

Ale já tomu nevěřila.

První týdny byly těžké. Každý pátek jsem jezdila za maminkou – někdy byla veselá, jindy smutná nebo podrážděná. Jednou mi řekla: „Víš, Lucko… nikdy bych nevěřila, že skončím tady.“

„Mami… promiň.“

„To není tvoje vina,“ pohladila mě po ruce. Ale já věděla své.

Děti se ptaly: „Proč babička nemůže bydlet s námi?“ Snažila jsem se jim vysvětlit, že babička potřebuje péči, kterou jí doma dát nemůžeme. Ale sama sobě jsem to vysvětlit nedokázala.

Jednou večer mi volali z domova – maminka upadla a musela do nemocnice. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku. „Lucko… děkuju ti za všechno,“ zašeptala.

„Já ti děkuju za všechno, mami.“

Když odešla, měla jsem pocit prázdna, který nejde ničím zaplnit. Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správnou věc? Odpustí mi to někdy? A dokážu si to někdy odpustit sama?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou dcerou i tehdy, když člověk musí udělat tak těžké rozhodnutí?