Odsouzená k vozíku, ale ne k osamění: Svatební den, který změnil všechno

„Proč jsi to udělal, Gabrieli? Proč jsi mě tady nechal samotnou?“ vyhrkla jsem, zatímco jsem svírala bílé růže tak pevně, až mi do dlaní pronikaly trny. Slzy mi stékaly po tvářích a svatební šaty se mi lepily na nohy, které už dávno necítily nic jiného než chlad. Gabriel stál vedle mě, jeho ruka se lehce dotýkala mého ramene, ale já cítila jen vzdálenost. Lidé kolem nás zpomalovali krok, někteří se zastavili a dívali se na nás s tím známým pohledem – směs soucitu a zvědavosti.

Ještě před dvěma lety bych si nikdy nepomyslela, že budu sedět na vozíku v den své svatby. Byla jsem tehdy plná života – běhala jsem po pražských ulicích, smála se s kamarádkami v kavárně Slavia a plánovala cestu do Itálie. Pak přišla ta nehoda. Stačila vteřina nepozornosti na přechodu u Anděla a všechno bylo jinak. Probudila jsem se v nemocnici Motol, kolem mě bílá tma a v hlavě jediná otázka: Proč já?

Gabriel byl tehdy jen známý z práce – vysoký, tmavovlasý ajťák, který se vždycky držel stranou. Ale když jsem ležela v nemocnici, začal mi psát zprávy. Nejdřív jen zdvořilé dotazy, pak vtipné historky z kanceláře. Jednou přišel s kyticí tulipánů a já poprvé po týdnech ucítila něco jako naději. Moje rodina byla rozpolcená – máma plakala každý večer v kuchyni a táta se tvářil, že je všechno v pořádku, ale já viděla, jak se mu třesou ruce.

Když mě pustili domů, začalo to pravé peklo. Byt v paneláku na Jižním Městě nebyl připravený na vozík. Každý práh byl překážkou, každé schodiště noční můrou. Máma mi chtěla pomáhat se vším – až moc. Táta začal chodit domů později a později. Bratr Petr se mi vyhýbal pohledem. Jen Gabriel zůstal stejný. Vozil mě do parku na Pankráci, kde jsme seděli pod stromy a on mi četl z knížek.

Jednou večer jsem slyšela mámu šeptat tátovi v kuchyni: „Proč ji ten kluk pořád tahá ven? Copak si myslí, že si ji vezme? Kdo by chtěl holku na vozíku?“ Ta slova mě bodla hlouběji než jakýkoli trn z růží.

Gabriel mi jednou řekl: „Jsi pořád stejná Lucko. Vozík není to, co tě definuje.“ Ale já mu nevěřila. Každý pohled cizích lidí mi připomínal, že už nikdy nebudu normální.

Když mě požádal o ruku na Petříně pod rozkvetlou třešní, nevěděla jsem, jestli mám brečet štěstím nebo zoufalstvím. Máma byla proti – „Zničíš mu život!“ křičela na mě. Táta mlčel a Petr jen pokrčil rameny: „Je to tvoje věc.“

Přípravy na svatbu byly jako boj s větrnými mlýny. Najít bezbariérový kostel v Praze byl nadlidský úkol. Švadlena mi odmítla ušít šaty: „Tohle neumím.“ Nakonec mi pomohla sousedka paní Novotná, která kdysi šila pro Národní divadlo. Ušila mi šaty s dlouhou vlečkou a ručně vyšívanými květy.

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Seděla jsem před zrcadlem a dívala se na svůj odraz – vlasy už nebyly tak zářivé jako dřív, v očích stín bolesti i vzdoru. Máma mi zapínala náušnice a šeptala: „Promiň.“

V kostele svatého Cyrila a Metoděje bylo ticho. Gabriel stál u oltáře a čekal na mě. Když mě Petr vezl uličkou na vozíku, slyšela jsem šepot hostů: „Chudák holka…“ „To je odvaha…“

Obřad proběhl jako ve snu. Když jsme si s Gabrielem vyměňovali prstýnky, podíval se mi do očí a řekl: „Slibuji ti lásku i v bolesti.“ V tu chvíli jsem věděla, že to myslí vážně.

Po obřadu jsme šli ven do parku. Seděla jsem na vozíku v bílých šatech a dívala se do dálky. Lidé kolem nás procházeli a někteří se zastavili – někteří s úsměvem, jiní s lítostí.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala jsem se Gabriela tiše.

Pohladil mě po ruce: „Zvládli jsme toho už tolik. Teď už nás nic nezastaví.“

Ale uvnitř mě hlodal strach – co když máma měla pravdu? Co když Gabriel jednou odejde? Co když nikdy nebudu matkou? Co když budu vždycky jen ta holka na vozíku?

Dívám se do dálky a přemýšlím: Je láska opravdu silnější než předsudky? Nebo některé rány nikdy nezmizí?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že člověk může být šťastný i přes všechny překážky?