Nikdy nevyslovený příběh rodiny Novotných: Sestry, které nesly břímě otcova tajemství

„Proč jsi to udělal, tati?“ vykřikla Klára, když se dveře rozletěly a ona vtrhla do obýváku. Seděla jsem v koutě, schoulená do klubíčka, a v tu chvíli jsem poprvé v životě cítila, že už nikdy nebudu dítětem. Otec stál u okna, záda napjatá, ruce zaťaté v pěst. Matka seděla na pohovce, tvář v dlaních, a mezi prsty jí stékaly slzy. Venku pršelo tak silně, že kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot srdce, které se snaží utéct z hrudi.

Bylo mi patnáct a Kláře sedmnáct, když jsme poprvé pochopily, že v naší rodině není něco v pořádku. Otec byl vždycky přísný, ale zároveň laskavý, alespoň navenek. Večer, kdy jsem zaslechla matku plakat, jsem se potichu připlížila ke dveřím ložnice. Slyšela jsem jen útržky slov: „…nemůžu už dál… co když to zjistí… naše holky…“

Od té noci se všechno změnilo. Matka byla bledá, unavená, často se zamykala v koupelně a dlouho se nevracela. Otec chodil domů pozdě, někdy vůbec. Klára se mi začala vyhýbat, a když jsme se potkaly v kuchyni, jen mlčky sklopila oči. Jednoho večera, když jsem nemohla usnout, jsem slyšela, jak se Klára hádá s otcem. Její hlas byl plný zloby a bolesti: „Nech mě být! Už nikdy se mě nedotýkej!“ Otec jí odpověděl šeptem, ale v jeho hlase byla hrozba, kterou jsem nikdy předtím neslyšela.

Začala jsem se bát. Nejen o sebe, ale hlavně o Kláru. Jednou v noci přišla do mého pokoje, sedla si ke mně na postel a rozplakala se. „Musíme odejít, Aničko. On… on není takový, jakého jsme ho znaly. Já už to nevydržím.“ Objala mě a já cítila, jak se třese. Nechápala jsem, co přesně se děje, ale věděla jsem, že je to něco strašného.

Dny plynuly a napětí v bytě houstlo. Ve škole jsem byla jako tělo bez duše, učitelé si mě začali všímat, ale já mlčela. Kdo by mi uvěřil? Všichni znali otce jako váženého úředníka na radnici. Jenže doma byl někdo úplně jiný. Jednou jsem ho přistihla, jak stojí za Klárou v kuchyni a drží ji za rameno. Její oči byly prázdné, jako by už dávno odešla někam, kam za ní nemůžu.

Jednoho večera, když matka nebyla doma, otec přišel za mnou do pokoje. Sedl si na postel a začal mi vyprávět, jak je těžké být hlavou rodiny, jak ho všechno tíží. Jeho ruka mi sklouzla po zádech a já ztuhla. „Ty jsi moje holčička, Aničko. Jen ty mi rozumíš.“ V tu chvíli jsem pochopila, co Klára prožívala. Vyskočila jsem, utekla do koupelny a zamkla se. Celou noc jsem seděla na studené dlažbě a čekala, až se vrátí matka.

Když jsem jí ráno všechno řekla, zbledla ještě víc. „Musíme odejít,“ zašeptala. Ale neodešly jsme. Matka byla slabá, bála se, co by řekli sousedé, co by tomu řekla rodina. Otec byl pořád ten vážený muž, kterého všichni obdivovali. Jen my tři jsme znaly pravdu.

Klára začala být čím dál uzavřenější. Přestala chodit do školy, celé dny ležela v posteli a zírala do stropu. Jednou jsem ji našla v koupelně s rozříznutými zápěstími. Zachránili jsme ji na poslední chvíli. V nemocnici se mnou nemluvila, jen se dívala z okna a šeptala: „Proč nás nikdo neslyší?“

Po jejím návratu domů se matka konečně rozhodla. Jednoho rána sbalila pár věcí, vzala mě i Kláru a odešly jsme. Ubytovaly jsme se u tety v Libni, kde jsme začaly nový život. Ale stíny minulosti nás pronásledovaly dál. Klára se nikdy úplně nevzpamatovala, já jsem měla noční můry ještě roky. O otci jsme už nikdy nemluvily. Matka se snažila být silná, ale často jsem ji slyšela v noci plakat.

Jednou jsem potkala otce na ulici. Byl starý, sešlý, oči měl zarudlé. Jen se na mě podíval a sklopil hlavu. Chtěla jsem na něj zakřičet, chtěla jsem mu říct, jak moc nám ublížil, ale nedokázala jsem to. Jen jsem tam stála a třásla se vztekem i strachem.

Dnes je mi třicet. Klára žije sama, nemá děti, s muži se bojí navazovat vztahy. Já mám malou dceru a každý den se bojím, že jednou udělám stejnou chybu jako matka – že nebudu dost silná ochránit své dítě. Někdy se ptám sama sebe: Bylo to naše vina? Měli jsme křičet víc, utéct dřív, říct to někomu? Nebo jsme prostě jen další oběti ticha, které v českých rodinách tak často dusí pravdu?

Možná je čas o tom začít mluvit. Možná nejsem jediná, kdo si nese takové tajemství. Co byste udělali vy na mém místě? Mlčeli byste, nebo byste sebrali odvahu a řekli pravdu, i když by to znamenalo rozpad celé rodiny?