Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro Petra: Pravda o lásce a sociálních rozdílech

„Proč jsi vůbec přišla?“ ozvalo se ledově z úst Petrovy matky, sotva jsem překročila práh jejich bytu na Vinohradech. Její pohled mě propaloval skrz naskrz a já měla chuť se otočit a utéct. Ale Petr stál vedle mě, pevně mě držel za ruku a šeptal: „Neboj se, zvládneme to.“

Jenže už tehdy jsem věděla, že to nebude jednoduché. Petrova rodina byla zvyklá na jiný svět – svět, kde se pije víno z křišťálových sklenic, kde se o víkendech jezdí na chalupu do Krkonoš a kde se o penězích nemluví, protože je prostě vždycky dost. Já jsem vyrůstala v paneláku na Jižním Městě, máma pracovala jako prodavačka v Albertu a táta odešel, když mi bylo osm. Všechno jsme si musely vybojovat samy.

První večeře s Petrovými rodiči byla jako z noční můry. Jeho otec, pan inženýr Novotný, mě celou dobu zpovídal: „A co vlastně dělají tvoji rodiče? A kde studuješ? A co plánuješ do budoucna?“ Každá má odpověď byla jako další hřebík do rakve. Cítila jsem, jak Petra svírá ruka v dlani čím dál pevněji, ale jeho matka jen kroutila hlavou a tiše si povzdechla.

Po večeři jsem slyšela za dveřmi jejich ložnice tlumený rozhovor:

„Petře, tohle není dívka pro tebe. Má jiný původ, jiné hodnoty. Nechceš přece skončit jako její matka.“

„Mami, já ji miluju. To nestačí?“

„Láska nestačí. Život je o něčem jiném.“

Ty věty mi zněly v hlavě ještě dlouho poté. Snažila jsem se být lepší – začala jsem chodit na kurzy angličtiny, abych mohla s Petrovými známými konverzovat na jejich úrovni. Kupovala jsem si oblečení v obchodech, kam bych dřív ani nevkročila. Ale pořád to nebylo dost.

Jednou večer jsme s Petrem seděli v jeho pokoji a on mi hladil vlasy: „Proč se tolik snažíš? Já tě mám rád takovou, jaká jsi.“

„Protože mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá pro tvoji rodinu,“ zašeptala jsem.

Petr se zamračil: „Na nich nezáleží. Důležité je, co cítíme my dva.“

Ale záleželo na nich. Každý náš společný krok byl pod drobnohledem. Když jsme šli na rodinnou oslavu Petrova dědečka do luxusní restaurace v centru Prahy, jeho teta mi podala ruku a s úsměvem poznamenala: „Tak ty jsi ta holka z Jižáku? To musí být zajímavé…“ Všichni se smáli, ale já cítila, jak mi hoří tváře studem.

S mámou jsme o tom doma mluvily často. „Nenech se od nich zlomit,“ říkala mi. „Jsi chytrá a silná holka. Když tě Petr opravdu miluje, zvládnete to.“

Jenže tlak byl čím dál větší. Petr začal být podrážděný, hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou večer přišel domů pozdě a já ho čekala s večeří.

„Promiň, byli jsme s tátou na golfu,“ řekl unaveně.

„Golf? Ty přece golf nehraješ.“

„Táta chtěl, abych šel. Prý je čas začít dělat věci správně…“

V tu chvíli jsem pochopila, že i Petr začíná podléhat tlaku své rodiny. Začal mě zvát na akce, kde jsem se necítila dobře – vernisáže, koncerty vážné hudby, večírky plné lidí v drahých šatech a oblecích. Já tam byla vždycky ta „jiná“. Nikdo to neřekl nahlas, ale bylo to cítit ve vzduchu.

Jednoho dne mi Petr oznámil: „Rodiče chtějí jet v létě do Chorvatska a vzít mě s sebou. Bez tebe.“

Zamrazilo mě. „A ty pojedeš?“

„Nevím… Asi bych měl.“

Ten večer jsem dlouho plakala. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím. Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o Petrovi, o naší lásce.

Když se Petr vrátil z dovolené, byl jiný. Odtažitý, zamyšlený. Seděli jsme spolu v parku na lavičce a on najednou řekl:

„Možná mají rodiče pravdu. Možná bychom si měli dát pauzu.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „To myslíš vážně?“

„Nechci ti ubližovat… Ale už nemůžu dál bojovat se všemi kolem.“

Odešel a já zůstala sama se svými myšlenkami. Dny plynuly jeden za druhým a já se snažila najít smysl toho všeho. Byla jsem zlomená, ale zároveň ve mně začal klíčit nový pocit – hrdost na to, odkud pocházím a kým jsem.

Po několika měsících mi Petr napsal zprávu: „Chybíš mi.“ Ale já už věděla, že nechci být něčí kompromis nebo projekt na převýchovu.

Dnes už vím, že láska nestačí, když ji dusí předsudky a očekávání ostatních. Možná jsem nebyla dost dobrá pro Petrovu rodinu – ale byla jsem dost dobrá sama pro sebe.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás žije svůj život podle představ druhých? A kolik z nás má odvahu říct: Stačí to takhle? Co byste udělali vy?