Neutíkej k oltáři, Martino! – Jak jsem utekla z vlastního svatebního dne před tyranií budoucí tchyně

„Martino, už jsi připravená? Hosté čekají!“ ozvalo se za dveřmi a hlas paní Novotné, mé budoucí tchyně, byl ostrý jako břitva. Stála jsem v bílé krajkové róbě před zrcadlem v dětském pokoji u rodičů a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Všechno mělo být dokonalé – šaty, výzdoba, dort i ženich. Ale já jsem byla jediná, kdo dokonalý nebyl.

„Za chvíli přijdu,“ odpověděla jsem tiše a doufala, že můj hlas nezradí můj vnitřní zmatek. Venku na zahradě už hrála cimbálovka a hosté se smáli, zatímco já jsem měla chuť utéct oknem. Všichni čekali na mou velkou chvíli. Jenže já jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu moje chvíle.

V hlavě mi běžely poslední měsíce jako film. Když mě Petr požádal o ruku na Petříně, byla jsem nejšťastnější žena v Praze. Ale pak přišly první schůzky s jeho rodinou. Paní Novotná měla vždy připomínky – k mému oblečení, k tomu, jak držím příbor, dokonce i k tomu, jak mluvím. „Martino, u nás se to dělá jinak,“ říkala často a Petr jen mlčel. Myslela jsem si, že to časem přejde.

Jenže místo toho se to stupňovalo. Když jsme plánovali svatbu, paní Novotná rozhodovala o všem: „Martino, růžová se k nám do sálu nehodí. A dort musí být třípatrový, to je tradice.“ Moje máma se snažila bránit: „Ale Martinka chtěla něco jednoduššího…“ Paní Novotná ji přerušila: „Tohle je naše rodinná svatba.“

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. „Prosím tě, neřeš to,“ říkal mi večer v posteli. „Maminka to myslí dobře.“ Jenže já jsem cítila, jak se mi pod rukama rozpadá vlastní život. Přestala jsem poznávat samu sebe. Přestala jsem se smát.

Den před svatbou jsme seděli s Petrem u stolu v kuchyni. „Marti, bude to krásné. Všichni budou spokojení,“ usmál se na mě unaveně. „A co já?“ vyklouzlo mi ze rtů dřív, než jsem to stihla zastavit. Podíval se na mě překvapeně. „Ty taky… vždyť jsi to chtěla.“ Jenže já už nevěděla, co vlastně chci.

A teď tu stojím před zrcadlem a slyším za dveřmi šum hostů a smích paní Novotné. Vzpomněla jsem si na rozhovor s tátou před týdnem: „Martinko, nikdy se nenech zavřít do klece jen proto, že to od tebe někdo čeká.“ Tehdy jsem jen mávla rukou. Teď mi jeho slova zněla v hlavě jako varovný zvon.

Z kapsy šatů jsem vytáhla mobil a napsala zprávu mámě: „Mami, potřebuju tě.“ Za minutu byla u mě. „Co se děje?“ šeptla a pohladila mě po vlasech. Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka. „Já to nedokážu… Nechci takhle žít.“ Máma mě objala pevněji: „Jestli to tak cítíš, tak pojďme pryč.“

Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet. Svlékla jsem šaty a oblékla si džíny a svetr. Máma mě vzala za ruku a potichu jsme prošly kolem kuchyně, kde paní Novotná právě udílela pokyny kuchařkám: „A hlavně nezapomeňte na bezlepkové chlebíčky pro tetu Alenu!“ Nikdo si nás nevšiml.

Když jsme vyšly ven, ucítila jsem poprvé po dlouhé době klid. Déšť mi smyl make-up i strach z tváře. Máma mě objala: „Jsem na tebe pyšná.“

Petr mi volal až večer. „Kde jsi? Všichni tě hledají! Maminka je úplně na nervy!“ Jeho hlas byl plný výčitek i úlevy zároveň. „Petře… promiň mi to. Já nemůžu žít život podle někoho jiného.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „A co my dva?“

„My dva… možná bychom měli začít znovu. Bez všech těch pravidel a očekávání.“

Dnes je to rok od toho dne. Petr mi občas napíše zprávu – už bez výčitek, spíš s pochopením. Paní Novotná o mně nemluví vůbec. Já jsem si našla práci v knihovně a začala znovu malovat obrazy, které jsem kdysi milovala.

Někdy si říkám: Je lepší zklamat všechny kolem sebe než sama sebe? A kolik z nás žije život podle očekávání druhých místo podle svého srdce?