Moje dcera chce zpátky domů: Přijmu ji i vnučku, ale jejího manžela ne

„Ne, Tomáši, tentokrát už ne!“ křičím do telefonu a cítím, jak se mi třesou ruce. „Už jsem tě jednou nechala bydlet pod mou střechou a vím, jak to dopadlo. Tereza a malá mohou přijít, ale ty ne.“ Na druhém konci je ticho, jen občasné praskání linky. Pak slyším jeho hlas, tichý, skoro prosebný: „Prosím, paní Novotná, já se změnil…“

Zavěsím. Srdce mi buší až v krku. Vím, že jsem tvrdá, ale mám k tomu důvod. Před třemi lety se Tereza s Tomášem nastěhovali ke mně do bytu na sídlišti v Modřanech. Byla těhotná, on bez práce. Slíbil, že si najde zaměstnání, že bude pomáhat. Místo toho celé dny proseděl u počítače, hádal se s Terezou a já chodila po špičkách, abych nerozvířila další bouři. Jednou jsem ho načapala, jak bere peníze z mé peněženky. Odpustila jsem mu tehdy jen kvůli Tereze.

Teď stojím u okna a dívám se na šedé paneláky. V hlavě mi běží vzpomínky jako film: Tereza s modřinou pod okem tvrdící, že zakopla o stůl. Malá Anička pláče v noci a já ji beru k sobě do postele, protože rodiče se zase hádají. Když konečně odešli, cítila jsem úlevu i vinu zároveň. Ale teď je Tereza zpátky na začátku.

Včera večer mi volala. „Mami, můžeme k tobě? Tomáš přišel o práci a máme už jen na dva týdny nájem.“ Její hlas byl zlomený a já slyšela v pozadí Aničku volat: „Mamííí!“

„Ty a Anička kdykoli,“ odpověděla jsem automaticky. Pak přišla ta otázka: „A Tomáš?“

Mlčela jsem dlouho. „Nechci ho tady,“ řekla jsem nakonec.

Dnes ráno přijely taxíkem. Tereza měla kruhy pod očima a Anička držela v ruce plyšového medvěda. „Ahoj babi,“ zašeptala a schovala se za máminu nohu.

„Pojďte dál,“ otevřela jsem dveře dokořán. V bytě bylo ticho, jen lednice tiše bzučela. Tereza položila tašku na zem a rozhlédla se kolem sebe. „Děkuju, mami,“ řekla tiše.

Sedly jsme si ke stolu. „Co budeš dělat?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nevím,“ přiznala Tereza a sklopila oči. „Tomáš říká, že to zvládne sám… prý najde nějaký podnájem.“

„A ty mu věříš?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

Tereza se rozplakala. „Já už nevím, mami! Snažila jsem se… Ale on pořád slibuje a nic se nemění.“

Objala jsem ji. „Jsi silná holka. Teď jsi tady v bezpečí.“

Večer mi Tomáš volal znovu. „Paní Novotná, prosím vás… Já nemám kam jít.“

„To není můj problém,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem cítila uvnitř.

Po telefonu slyším jeho vzlykání. „Já vás nikdy nechtěl zklamat…“

Zavěsím a cítím směs úlevy a viny. V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jestli jsem udělala správně. Vždyť Tomáš je otec mé vnučky. Ale taky je to člověk, který už tolikrát selhal – vůči Tereze i vůči mně.

Ráno sedíme s Terezou u snídaně. Anička si kreslí sluníčko na papír.

„Mami,“ začne Tereza opatrně, „myslíš, že bychom mu měly pomoct? Aspoň najít nějaký azyl nebo práci?“

Podívám se na ni dlouze. „Terezo, já už nemám sílu zachraňovat někoho, kdo nechce být zachráněný.“

Tereza mlčí a v očích má slzy.

Odpoledne zvoní zvonek. Tomáš stojí ve dveřích s igelitkou v ruce.

„Jen chci vidět Aničku,“ říká tiše.

Anička běží ke dveřím: „Tatí!“

Nechám ho vejít do předsíně, ale dál ne. Sleduji je z povzdálí – Tomáš hladí Aničku po vlasech a šeptá jí něco do ucha.

Když odchází, podívá se na mě: „Děkuju aspoň za tohle.“

Zavřu za ním dveře a opřu se o ně zády. Slzy mi tečou po tváři.

Večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla bych být tvrdší – nebo naopak laskavější? Kde je hranice mezi pomocí a tím, že si nechám šlapat po hlavě?

Možná mi poradíte vy: Co byste udělali na mém místě? Je správné chránit svou rodinu i za cenu rozdělení? Nebo bych měla dát Tomášovi ještě jednu šanci?