Mezi láskou a závistí: Dům mé matky a den, kdy se naše rodina rozpadla

„Tohle je tvoje vina, Petře! Kdybys nebyl tak chamtivý, máma by se teď neotáčela v hrobě!“ křičela na mě sestra Jana, zatímco stála uprostřed obýváku, kde ještě voněly máminy fialky. V ruce svírala klíče od domu, které mi před týdnem s třesoucíma rukama předala notářka. Můj mladší bratr Tomáš stál opodál, ruce zkřížené na prsou, a mlčel. Jeho pohled byl tvrdý, jako by mě chtěl propálit skrz na skrz.

Nikdy jsem ten dům nechtěl. Vždycky jsem si představoval, že až máma jednou odejde, budeme tu sedět všichni tři, popíjet kávu a vzpomínat na dětství. Ale místo toho jsme se hádali o každý kus nábytku, o každý obraz na zdi. Máma zemřela náhle – infarkt ve spánku. Bylo jí teprve šedesát tři. Ještě před měsícem jsme spolu seděli na zahradě a ona mi vyprávěla o svých plánech na další jaro. Teď tu byla jen prázdnota a ticho, které občas přerušil Janin pláč nebo Tomášovo rozhořčené mlčení.

„Nikdy jsem o ten dům nestál,“ snažil jsem se vysvětlit, ale Jana mě přerušila: „Tak proč jsi ho nechal napsat na sebe? Proč jsi všechno zařídil za našimi zády?“

Pravda byla taková, že máma mi měsíc před smrtí zavolala. Byla rozrušená. „Petře, chci, abys měl dům ty. Vím, že se o něj postaráš. Jana má svůj byt v Brně a Tomáš je pořád někde v zahraničí. Ty jsi jediný, kdo tu zůstal.“ Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale byla neoblomná. „Všechno zařídím u notáře. Jen mi slib, že se postaráš o zahradu.“

Když jsem to Janě a Tomášovi řekl po pohřbu, tváře jim ztuhly. „To není fér,“ řekla Jana tiše. „Vždyť jsme tu vyrůstali všichni.“ Tomáš jen pokrčil rameny: „Tohle je typické. Vždycky jsi byl mámin mazánek.“

Od té chvíle se mezi námi něco zlomilo. Každé setkání bylo plné napětí. Když jsem přišel do domu, abych zalil květiny nebo vyvětral, našel jsem někdy věci přestěhované nebo dokonce zmizelé. Jednou jsem načapal Janu, jak balí máminy šperky do krabice. „Tohle je moje,“ řekla tvrdě a ani se na mě nepodívala.

Začaly chodit dopisy od právníků. Tomáš požadoval vyrovnání, Jana chtěla polovinu hodnoty domu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to nebylo moje rozhodnutí, že jsem to nechtěl… Ale nikdo neposlouchal. Všichni viděli jen to, že mám klíče od domu a oni ne.

Jednou večer jsem seděl v mámině kuchyni a díval se na starou fotku nás tří u vánočního stromečku. Vzpomněl jsem si na ty roky, kdy jsme se hádali o poslední kousek cukroví nebo kdo bude sedět vedle mámy u stolu. Tehdy nám připadalo všechno tak jednoduché.

Telefon zazvonil. Byl to Tomáš. „Petře… promiň,“ začal nejistě. „Já jen… já nevím, jak to máme vyřešit.“

„Já taky ne,“ přiznal jsem upřímně. „Myslíš, že by máma chtěla, abychom se takhle hádali?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Tomáš zašeptal: „Chybí mi.“

„Mně taky,“ odpověděl jsem a najednou jsem měl slzy v očích.

Další den jsme se všichni tři sešli v domě. Jana přišla s očima opuchlýma od pláče. Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu a dlouho mlčeli.

„Nevím, co s tím domem,“ řekl jsem nakonec. „Nechci ho pro sebe. Můžeme ho prodat a rozdělit peníze… nebo ho můžeme nechat být a scházet se tu jako dřív.“

Jana zavrtěla hlavou: „Já už sem asi nikdy nepřijdu. Bolí mě to.“

Tomáš jen pokrčil rameny: „Já bych chtěl aspoň něco na památku.“

Nakonec jsme se dohodli – dům prodáme a peníze si rozdělíme rovným dílem. Každý si vezme něco na památku – já si nechal máminu starou konvici na čaj, Jana si vzala šperky a Tomáš staré fotoalbum.

Když jsme naposledy zamykali dveře, cítil jsem v hrudi prázdnotu. Dům už nebyl náš – byl jen vzpomínkou na to, co jsme ztratili.

Dnes často přemýšlím: Bylo to správné rozhodnutí? Mohli jsme udělat něco jinak? A hlavně – dá se vůbec někdy odpustit rodině za bolest, kterou si navzájem způsobíme?

Možná největší dědictví není dům nebo peníze… ale odvaha zkusit začít znovu.