Mami, už nemůžu dál: Klíče od našeho domu už nejsou tvoje

„Ivane, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavě z chodby, zatímco jsem stál v předsíni s klíči v ruce a srdcem bušícím až v krku. Lenka se na mě dívala s obavami, v očích měla slzy a v ruce držela hrnek s čajem, který už dávno vystydl. „Musíš jí to říct. Dneska. Jinak to nikdy neskončí,“ zašeptala. Věděl jsem, že má pravdu, ale v tu chvíli jsem si přál být kdekoliv jinde, jen ne tady, mezi dvěma ženami, které pro mě znamenaly celý svět, a přesto se navzájem nemohly vystát.

Moje máma, Anička, byla vždycky silná žena. Po tátově smrti mě vychovávala sama, dělala dvě práce, abych mohl studovat gympl, a nikdy si nestěžovala. Jenže její láska byla dusivá, jako těžká peřina, pod kterou se nedá dýchat. Když jsem si přivedl domů Lenku, byla zpočátku milá, ale brzy začala kritizovat každý její krok. „Lenko, takhle se knedlíky nedělají. A proč máš pořád ty rozpuštěné vlasy? To je neslušné.“ Lenka se snažila, opravdu snažila, ale máma byla neústupná. Každou neděli se objevila bez ohlášení, s taškou plnou jídla a rad, jak bychom měli žít.

Jednou, když jsme slavili naše první výročí, přišla máma s klíči v ruce a bez zaklepání. „Ivane, zapomněl jsi, že máš dneska vynést odpadky? A co to je za dort? To jste si koupili, nebo to Lenka pekla?“ V tu chvíli jsem viděl, jak se Lenka zlomila. Usmála se, ale v očích měla bolest. Po té noci mi řekla: „Buď ona, nebo já. Já už tohle nevydržím.“

Myslel jsem, že časem se to zlepší. Že máma pochopí, že mám svůj život. Ale ona se jen víc snažila. Volala mi do práce, ptala se, co jsme měli k večeři, jestli Lenka nezapomněla zalít kytky. Když jsme se rozhodli pořídit si dítě, máma začala plánovat, jak bude každý den hlídat, jak bude učit naše dítě správným hodnotám. Lenka se uzavřela do sebe, začala chodit domů později, vymlouvala se na práci. Já jsem byl mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jednoho večera, když jsem se vrátil domů, našel jsem Lenku sedět na posteli, v ruce měla sbalenou tašku. „Ivane, já už nemůžu. Tvoje máma mě nenávidí. Já se tady necítím doma.“ Sedl jsem si vedle ní a poprvé v životě jsem brečel před někým jiným než před mámou. „Co mám dělat? Je to moje máma…“ Lenka mě objala a řekla: „Já tě miluju, ale potřebuju vědět, že jsem pro tebe na prvním místě.“

Celou noc jsem nespal. Přemítal jsem o všem, co pro mě máma udělala, o tom, jak jsem jí vděčný, ale i o tom, jak moc Lenku miluju. Ráno jsem se rozhodl. Zavolal jsem mámě, že si s ní potřebuji promluvit. Přišla hned, s koláčem a úsměvem, jako by se nic nedělo. „Ivánku, copak se děje?“ Sedli jsme si ke stolu a já začal: „Mami, musím ti něco říct. Já… potřebuju, abys nám vrátila klíče od bytu.“

Máma ztuhla, koláč jí v ruce ztěžkl. „Proč? Copak mi nevěříš? Já jsem tvoje máma! Vždyť já vám jen chci pomoct!“ Její hlas se zlomil, v očích se jí zaleskly slzy. „Mami, já tě mám rád, ale potřebujeme s Lenkou vlastní prostor. Potřebujeme být rodina, jen my dva. Prosím, pochop to.“

Následovalo ticho, které se zdálo nekonečné. Máma vstala, položila klíče na stůl a bez jediného slova odešla. Slyšel jsem, jak za sebou zabouchla dveře. Lenka přišla z ložnice, objala mě a oba jsme plakali. Myslel jsem, že tím to skončí, ale to byl teprve začátek.

Máma mi přestala volat. Když jsem jí psal, odpovídala stroze. O Vánocích jsme ji pozvali, ale odmítla přijít. „Nechci být na obtíž,“ napsala. Táta mi vždycky říkal, že rodina je to nejdůležitější, ale co když rodina znamená bolest? Lenka se snažila, navrhovala, že za mámou zajdeme, že jí něco upečeme, ale já jsem cítil vinu, která mě dusila. Každý večer jsem přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Lenka byla šťastnější, náš vztah se zlepšil, ale já jsem ztratil kus sebe.

Jednou v noci mi přišla zpráva: „Ivane, chybíš mi. Ale nevím, jak dál. Tvoje máma.“ Seděl jsem v kuchyni, díval se na klíče, které ležely na poličce, a přemýšlel, jestli existuje cesta zpátky. Můžu být dobrý syn i dobrý manžel? Nebo musím jedno z toho obětovat?

O týden později jsem sebral odvahu a šel za mámou. Otevřela mi, vypadala starší, unavenější. „Mami, promiň. Nechtěl jsem ti ublížit. Jen jsem chtěl, abychom byli s Lenkou šťastní.“ Máma se rozplakala. „Já vím, Ivane. Jen jsem tě nechtěla ztratit. Celý život jsem měla jen tebe.“ Objali jsme se a poprvé jsem cítil, že jsme si opravdu řekli, co cítíme. Dohodli jsme se, že se budeme vídat, ale že náš byt je jen náš. Máma to přijala, i když to bolelo.

Dnes, když se dívám na Lenku, jak si hraje s naší malou dcerkou, vím, že jsem udělal správně. Ale někdy, když vidím mámu samotnou, ptám se sám sebe: Může člověk být dobrým synem i dobrým manželem zároveň? Nebo je to jen iluze, kterou si vyprávíme, abychom mohli v noci klidně spát?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte, že jsem byl nespravedlivý, nebo jsem jen konečně dospěl?