Láska v osmapadesáti: Když rodina nevěří

„Mami, prosím tě, otevři oči! Vždyť ho skoro neznáš!“ Lucčin hlas se mi zarýval do srdce jako jehly. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem utírala hrnek od kávy. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken, jako by chtěly podtrhnout tíhu té chvíle.

„Lucie, já vím, co dělám. Karel je hodný člověk. Nikdy jsem nebyla šťastnější,“ snažila jsem se říct klidně, ale hlas se mi zlomil. Lucie protočila oči a založila ruce na prsou. „Mami, vždyť jsi ho poznala před půl rokem! Co když ti jde jen po penězích? Táta by se v hrobě obrátil.“

Tohle mě bodlo nejvíc. Můj muž Petr zemřel před třemi lety a já si myslela, že už nikdy nebudu schopná milovat. Ale pak přišel Karel. Potkali jsme se na autobusové zastávce, když mi pomohl s taškou. Smál se, měl laskavé oči a já najednou cítila, že žiju.

Ale Lucie… Moje jediná dcera, moje všechno. Vždycky jsme si byly blízké. Po Petrovi jsme držely spolu, plakaly jsme spolu, smály se spolu. A teď? Teď mezi námi stála zeď nedůvěry.

Karel to cítil. „Aleno,“ řekl mi jednou večer, když jsme seděli na gauči a dívali se na starý český film, „nechci ti dělat problémy v rodině. Jestli chceš… můžu odejít.“

Chytila jsem ho za ruku. „Neodcházej. Prosím.“

Ale Lucie byla neoblomná. Začala si zjišťovat informace o Karlovi. Volala jeho bývalé ženě, ptala se sousedů, dokonce si nechala udělat výpis z rejstříku trestů. Když mi to řekla, rozplakala jsem se.

„Mami, dělám to pro tebe! Nechci, aby tě někdo zranil!“

„Ale tím mě zraňuješ ty,“ zašeptala jsem.

Následující týdny byly peklo. Lucie mi přestala volat, nechodila na návštěvy. Vnoučata jsem viděla jen na fotkách na Facebooku. Karel se snažil být oporou, ale i on byl smutný.

Jednoho dne jsem seděla sama v parku a dívala se na padající listí. Přisedla si ke mně starší paní – paní Novotná z vedlejšího domu.

„Alenko, co je s tebou? Vypadáš utrápeně.“

Všechno jsem jí řekla. O Karlovi, o Lucii, o tom, jak moc mě bolí ta propast mezi mnou a dcerou.

Paní Novotná mě pohladila po ruce. „Víš, já taky měla kdysi novou lásku. Děti mi to vyčítaly. Ale časem pochopily, že i my máme právo být šťastné.“

Dodalo mi to odvahu. Rozhodla jsem se pozvat Lucii na večeři. Upekla jsem její oblíbený jablečný závin a čekala.

Přišla s napjatým výrazem ve tváři. „Tak co chceš?“ zeptala se bez obalu.

„Chci ti říct, že tě miluju. A že miluju i Karla. Nechci si vybírat mezi vámi dvěma.“

Lucie mlčela.

„Vím, že máš strach. Ale já už nechci být sama. Chci žít naplno, dokud to jde.“

Po chvíli ticha Lucie sklopila oči. „Bojím se o tebe, mami…“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

Od té doby to nebylo jednoduché. Lucie byla pořád opatrná, ale začala Karla poznávat. Jednou přišla na návštěvu a přistihla nás, jak spolu hrajeme Člověče, nezlob se a smějeme se jako děti.

„Mami… možná jsem byla moc tvrdá,“ řekla tiše.

„Jen jsi mě chtěla chránit,“ usmála jsem se.

Dnes je mi devětapadesát a s Karlem plánujeme malou svatbu na chalupě u Sázavy. Lucie slíbila, že přijde – i s vnoučaty.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro lidi tak těžké uvěřit, že láska nemá věk? Máme právo být šťastní i tehdy, když už máme šediny?

Co si o tom myslíte vy? Má člověk právo začít znovu – i když mu okolí nevěří?