Konec přetvářky: Svatební noc, která odhalila pravdu

„Aleno, nezapomeň, že život není pohádka. Hlavně si neber žádného chudáka, nebo skončíš jako já,“ opakovala mi macecha, když mi pomáhala zapínat šaty na svatbu. Její hlas byl chladný, jako vždycky. V tu chvíli jsem cítila, jak mi v žaludku roste kámen. Všechno kolem mě bylo dokonalé – bílé šaty, květiny, hosté, kteří se smáli a popíjeli šampaňské. Ale já jsem věděla, že tohle není moje pohádka. Byla to její představa bezpečí, kterou mi vtloukala do hlavy od chvíle, kdy jsem přišla o mámu.

Můj ženich, Petr, seděl v rohu sálu na vozíku. Všichni ho litovali, obdivovali jeho sílu a odhodlání. Já jsem ho znala sotva půl roku. Seznámili jsme se na charitativní akci, kam mě macecha dotáhla, protože „takové známosti se hodí“. Petr byl milý, vtipný, a i když byl na vozíku, nikdy si nestěžoval. Právě to na něm všichni oceňovali. Macecha byla nadšená – Petrův otec vlastnil stavební firmu, která opravovala půlku Prahy. „To je partie, Aleno, neudělej chybu,“ šeptala mi do ucha, když jsem poprvé přinesla domů jeho fotku.

Na svatební hostině jsem se snažila usmívat, ale v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Co když dělám chybu? Co když je to celé špatně? Ale když jsem se podívala na Petra, jak se snaží vtipkovat s mým otcem, cítila jsem, že aspoň on je v tomhle upřímný. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Když jsme večer dorazili do hotelového apartmá, byla jsem nervózní. Petr se snažil odlehčit situaci: „Tak co, paní Novotná, připravená na první manželskou noc?“ Usmála jsem se, i když jsem měla chuť utéct. Pomohla jsem mu přesunout se z vozíku na postel. Najednou se ozvalo tiché křupnutí. Podívala jsem se dolů – jeho sádra na noze praskla. A pod ní… žádné jizvy, žádné známky ochrnutí. Petr se na mě podíval, v očích strach i úleva.

„Aleno, já ti to chtěl říct…“ začal, ale já ho přerušila: „Co to má znamenat? Celou dobu jsi…?“ Nedokázala jsem to ani doříct. V hlavě mi hučelo. Všechno, co jsem si myslela, že vím, se rozpadlo. Petr se posadil – sám, bez pomoci. „Nejsem ochrnutý. Nikdy jsem nebyl. Je to… složité. Táta chtěl, abych byl silný, abych se naučil, jaké to je být slabý. A pak už jsem nevěděl, jak z toho ven. Všichni mě litovali, všichni mě měli rádi. A pak jsem potkal tebe. Nechtěl jsem tě ztratit.“

Seděla jsem na kraji postele a třásla se. „Takže jsi mi lhal. Celou dobu. A já… já jsem si myslela, že aspoň ty jsi v tomhle světě upřímný.“ Petr se snažil vzít mě za ruku, ale ucukla jsem. „Nech mě být. Potřebuju být sama.“

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi zněla slova macechy: „Láska je zbytečný luxus.“ Ale co když je to právě láska, co mi celý život chybělo? Co když jsem se nechala zmanipulovat do života, který není můj? Ráno jsem se podívala na Petra, který seděl na posteli a díval se do zdi. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptala jsem se tiše. „Bál jsem se, že mě opustíš. Že mě nebudeš chtít, když budu obyčejný. Že tě zklamu.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme oba oběťmi očekávání našich rodičů. On musel být silný, já musela být rozumná. Nikdo z nás nesměl být sám sebou. „Víš, co je nejhorší?“ řekla jsem. „Že jsem ti možná nikdy nedala šanci být upřímný. Že jsem byla tak zabraná do toho, co chce macecha, že jsem zapomněla, co chci já.“

Petr se rozplakal. Nikdy jsem ho neviděla plakat. „Promiň mi to, Aleno. Já už nechci žít ve lži.“

Dny po svatbě byly jako zlý sen. Macecha zuřila, když jsem jí řekla pravdu. „Tohle je ostuda! Co si o nás lidi pomyslí?“ křičela a třískala dveřmi. Táta mlčel, jen se díval z okna. Všichni kolem mě řešili, co bude dál, ale nikdo se nezeptal, jak se cítím já.

Petr se snažil napravit, co mohl. Přiznal pravdu svým rodičům, přestal předstírat. Ale mezi námi zůstala propast. Každý večer jsme seděli v kuchyni, pili čaj a mlčeli. Jednou jsem se ho zeptala: „Myslíš, že bychom se někdy mohli začít znova? Bez lží?“ Podíval se na mě a řekl: „Jestli to dokážeš ty, dokážu to i já.“

Začali jsme chodit na terapii. Bylo to těžké, bolestivé, ale poprvé v životě jsem měla pocit, že dělám něco pro sebe. Macecha mě přestala navštěvovat. „Jestli si myslíš, že ti tohle odpustím, tak se pleteš,“ napsala mi v SMS. Ale já už jsem její odpuštění nepotřebovala.

Jednoho dne jsem se zastavila na hřbitově u mámina hrobu. „Mami, nevím, jestli dělám správně. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj život. Ne život podle cizích pravidel.“

Petr a já jsme se rozhodli začít znovu. Pomalu, opatrně, ale upřímně. Nevíme, jestli nám to vydrží. Ale aspoň už nehrajeme žádné role. Jsme jen Alena a Petr, dva lidé, kteří se snaží najít cestu k sobě.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás má odvahu začít žít podle sebe? Co byste udělali vy na mém místě?