Když vlastní rodina zavře dveře: Příběh jedné matky v cizím domě

„Mami, pojď si sednout k nám do obýváku,“ volal na mě syn Petr, když jsem poprvé překročila práh jejich bytu s poslední taškou. Byla jsem nervózní, ale zároveň plná naděje. Všechno jsem prodala – svůj malý byt na Jižním Městě, kde jsem žila přes třicet let, všechny vzpomínky, starý nábytek, dokonce i knihy, které jsem kdysi četla Petrovi před spaním. Všechno proto, abych už nebyla sama. Petra s Lenkou jsem měla ráda a věřila jsem, že společné bydlení nám přinese blízkost, kterou jsem po smrti manžela tolik postrádala.

První týdny byly zvláštní. Lenka se snažila být milá, ale cítila jsem v jejím hlase napětí pokaždé, když jsem se zeptala, jestli můžu použít troubu nebo jestli si můžu dát hrnek na jejich poličku. „Samozřejmě, paní Evo,“ usmívala se nuceně. Nikdy mi neřekla „mami“. Petr byl z práce pořád unavený a večery trávil u počítače. Já seděla v malém pokoji, který mi vyhradili – bývalý kumbál s jedním oknem do dvora. Když jsem chtěla jít do obýváku, měla jsem pocit, že ruším.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi. „Musíme jí říct, ať si nevodí návštěvy bez ohlášení,“ šeptala Lenka. „A taky by mohla víc přispívat na jídlo.“ Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť jsem jim dala všechny peníze z prodeje bytu! Koupili si za ně nové auto a kuchyňskou linku. Já dostala jen ten malý pokojík a pocit, že překážím.

Začala jsem se stahovat do sebe. Ráno jsem vstávala dřív než ostatní, abych si mohla v klidu uvařit kávu a nezacláněla v kuchyni. K obědu jsem si ohřívala polévku z pytlíku, protože Lenka vařila jen pro sebe a Petra. Když přišli domů, rychle jsem zmizela do svého pokoje. Jednou jsem se odvážila zeptat: „Můžu si pustit televizi v obýváku?“ Lenka se na mě podívala přes brýle: „My teď s Petrem sledujeme seriál. Ale můžete si pustit rádio u sebe.“

Začala jsem chodit ven – do parku, do knihovny, na hřbitov za manželem. Tam jsem mu šeptala do větru: „Co mám dělat? Kam patřím?“ Nikdo mi neodpovídal.

Jednoho dne přišla Lenka domů dřív a našla mě v kuchyni s hrnkem čaje. „Evo, prosím vás, příště si utřete linku, zůstaly tam kapky.“ Přikývla jsem a cítila slzy v očích. Večer jsem slyšela Petra: „Mami je poslední dobou nějaká smutná.“ Lenka odpověděla: „Možná by jí prospělo najít si nějaké kamarádky nebo klub důchodců.“

Začala jsem chodit do klubu seniorů na Praze 4. Tam byly ženy jako já – osamělé, ale stále plné života. Povídaly jsme si o dětech, o tom, jak je těžké být starý a nepotřebný. Jedna paní mi řekla: „Já už u dcery nebydlím. Nedalo se to vydržet.“ Přikývla jsem a v očích mě pálily slzy.

Jednou večer přišla Lenka s Petrem za mnou do pokoje. „Evo,“ začala Lenka opatrně, „uvažovali jsme s Petrem… Možná byste byla šťastnější ve svém vlastním bytě. Tady je to pro všechny trochu těsné.“ Petr stál za ní a díval se do země.

„Ale já už žádný byt nemám,“ zašeptala jsem. „Všechno jsem vám dala.“

Lenka pokrčila rameny: „Můžeme vám pomoct najít něco menšího… třeba garsonku.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Seděla jsem na posteli a dívala se na syna, kterého jsem vychovala sama po smrti jeho otce. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy měl horečku a já u něj seděla do rána. Na maturitu, na svatbu s Lenkou, kde jsem plakala štěstím.

Teď tu stojím sama v cizím bytě a nemám ani kde si v klidu vypít čaj.

Začala jsem hledat podnájem přes internet. Peněz už moc nezbylo – většina padla na rekonstrukci jejich bytu. Nakonec mi pomohla paní z klubu seniorů – nabídla mi pokoj ve svém bytě za symbolický nájem.

Když jsem odcházela od Petra a Lenky, Petr mě ani nevyprovodil ke dveřím. Jen řekl: „Tak se ozvi.“

Teď sedím u okna v novém pokoji a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem raději zůstat sama ve starém bytě? Proč je někdy rodina tím největším zklamáním?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil… Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší být sám ve svém než cizincem mezi vlastními?