Když se sousedé stanou rodinou… a pak cizími

„Myslíš, že nám to někdy odpustí?“ šeptala jsem Honzovi do tmy, když jsme leželi v posteli a z vedlejšího bytu se ozýval tlumený smích. Bylo to poprvé po měsících, co jsme neseděli u Markéty a Petra v kuchyni a nehráli karty do noci. Místo toho jsme leželi každý na své straně postele a mezi námi viselo ticho těžší než zimní mlha nad Vltavou.

Když jsme se před třemi lety nastěhovali do paneláku na Proseku, byli jsme plní nadějí. Nový začátek, nový byt, nový život. Rok nato se do bytu vedle nás nastěhoval mladý pár – Markéta a Petr. Byli nám věkově blízcí, měli podobné zájmy a rychle jsme si padli do oka. První společné grilování na balkoně, společné výlety na Sázavu, večery u vína a deskových her. Smáli jsme se, sdíleli radosti i starosti, pomáhali si s hlídáním dětí i zaléváním květin. Byli jsme jako rodina.

Jednoho večera, když jsem se vracela z práce dřív než obvykle, zaslechla jsem za dveřmi jejich bytu hádku. Nechtěla jsem poslouchat, ale bylo to hlasité. „Tohle už dál nejde! Nemůžeme jim pořád lhát!“ křičela Markéta. Petr odpověděl tišeji, ale slyšela jsem: „Ještě chvíli. Musíme to vydržet.“

Celý večer jsem byla nervózní. Když přišli na návštěvu, snažila jsem se tvářit normálně, ale v hlavě mi to šrotovalo. Co nám tají? Proč by nám lhali? Honza si ničeho nevšiml – smál se s Petrem jako vždycky.

Začala jsem být podezřívavá. Všimla jsem si, že Markéta je poslední dobou odtažitá, často ruší naše schůzky na poslední chvíli. Petr se vymlouval na práci. Jednou jsem zahlédla Markétu s cizím mužem v kavárně na Letné. Smáli se spolu a drželi se za ruce. Srdce mi bušilo až v krku.

Doma jsem to řekla Honzovi. „Možná je to jen kamarád,“ mávl rukou. Ale já věděla své. Začala jsem si všímat detailů – Markéta často telefonovala na balkoně, Petr chodil domů později než dřív.

Jednoho dne přišla Markéta ke mně domů. Byla bledá a oči měla zarudlé od pláče. „Musím ti něco říct,“ začala roztřeseným hlasem. „S Petrem… už dlouho to neklape. Snažili jsme se to před vámi skrývat, protože jste pro nás důležití. Ale já už to nevydržím.“

Byla jsem v šoku. Vždycky působili jako dokonalý pár. „A ten muž z kavárny?“ zeptala jsem se opatrně.

Markéta sklopila oči. „To je Tomáš… začala jsem s ním chodit. Vím, že je to špatné, ale s Petrem už to nešlo.“

Cítila jsem směs lítosti a zrady. Proč nám nic neřekli? Proč hráli divadlo? „Měli jste nám věřit,“ řekla jsem tiše.

Od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Petr se odstěhoval během jednoho víkendu. Markéta zůstala sama a Tomáš za ní začal chodit častěji. Naše společné večery skončily.

Jednou večer zazvonila Markéta u našich dveří. „Můžu dál?“ zeptala se nesměle.

Seděli jsme spolu v kuchyni a ona mi vyprávěla o svém dětství v Mostě, o tom, jak vždycky toužila po opravdové rodině a přátelích. „Vy jste byli moje rodina,“ řekla najednou a rozplakala se.

Objala jsem ji, ale uvnitř mě hlodal pocit zklamání. Tolik let jsme si byli blízcí – a přesto nám nedokázali říct pravdu.

S Honzou jsme o tom dlouho mluvili. On byl smířlivější: „Každý má právo na tajemství.“ Já ale cítila prázdno tam, kde dřív bylo teplo přátelství.

Časem jsme se s Markétou začali vídat méně a méně. Tomáš byl jiný než Petr – uzavřený, málomluvný. Už to nebylo ono.

Jednou jsem potkala Petra na ulici u metra Střížkov. Vypadal unaveně, ale usmál se na mě: „Díky za všechno, co jste pro nás udělali.“

„Mrzí mě to,“ řekla jsem upřímně.

„Někdy prostě věci nevyjdou tak, jak bychom chtěli,“ pokrčil rameny.

Dnes už jsou naši sousedé jiní lidé – mladá rodina s malým dítětem. S Markétou si občas napíšeme zprávu, ale už to není jako dřív.

Někdy si říkám: Byli jsme příliš důvěřiví? Nebo je chyba v tom, že lidé nejsou schopni být k sobě upřímní? Co myslíte vy – dá se po takové zradě ještě někdy někomu opravdu věřit?