Když se děda obrátil zády: Příběh rozpadu jedné rodiny

„Proč jsi mi to udělal, dědo?“ šeptala jsem do tmy, zatímco jsem seděla na studené lavičce před jeho domem. Bylo už pozdě, v oknech se nesvítilo, a přesto jsem doufala, že se dveře otevřou a on vyjde ven, jako to dělal dřív, když jsem byla malá. Tehdy mě vždycky zvedl do náruče a zatočil se mnou dokola, až se mi smála celá duše. Ale dnes? Dnes jsem byla cizí.

Všechno se změnilo po smrti babičky. Bylo mi tehdy třináct a pamatuji si, jak jsme stáli v černém na hřbitově v naší malé vesnici u Litomyšle. Děda Josef, vždycky tak silný a veselý, se najednou zhroutil. Držel mě za ruku, ale jeho dlaň byla studená a třásla se. „Neboj, holčičko, všechno bude dobré,“ šeptal mi, ale jeho hlas zněl dutě. Věřila jsem mu, protože jsem musela.

Jenže pak přišla Maruška. Naše sousedka, která vždycky nosila koláče a smála se až příliš hlasitě. Nikdy jsem ji neměla ráda, ale babička říkala, že je to dobrá žena. Po pohřbu začala chodit k dědovi čím dál častěji. Nejprve s polévkou, pak s úklidem, a nakonec už tam zůstávala přes noc. Máma byla z toho nešťastná. „Ještě není ani rok po pohřbu a on už…“ rozčilovala se v kuchyni, když si myslela, že ji neslyším. Táta jen mlčel a upřeně míchal kafe.

Jednoho dne jsme přišli k dědovi na návštěvu a Maruška nám otevřela dveře. „Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se chladně, jako bychom byli cizí. Děda stál za ní, ale nepozval nás dál. „Teď se to nehodí, máme práci,“ řekl a zavřel dveře. Máma se rozplakala ještě na zápraží. Já jsem jen stála a nechápala, jak se může člověk změnit tak rychle.

Od té doby jsme dědu vídali jen z dálky. Na hřbitově, když šel s Maruškou zalévat babiččin hrob, nebo v obchodě, kde se na nás ani nepodíval. Máma se snažila volat, psát dopisy, ale odpověď nikdy nepřišla. Táta se uzavřel do sebe a začal trávit večery v garáži. Já jsem se snažila dělat, že mě to nebolí, ale každou noc jsem brečela do polštáře.

Jednou jsem sebrala odvahu a šla za dědou sama. Zaklepala jsem na dveře, srdce mi bušilo až v krku. Otevřela Maruška. „Děda není doma,“ řekla bez mrknutí oka, i když jsem slyšela jeho hlas z kuchyně. „Prosím, jen na chvilku,“ škemrala jsem. Zavřela mi dveře před nosem.

Ve škole jsem se začala ztrácet. Učitelka češtiny, paní Novotná, si mě vzala stranou. „Janičko, co se děje? Dřív jsi byla nejlepší ve třídě.“ Jen jsem pokrčila rameny. Komu bych to taky řekla? Kamarádky mě nechápaly, jejich rodiny držely pohromadě.

Máma se snažila držet rodinu pohromadě, ale byla čím dál unavenější. „Proč nám to děda dělá?“ ptala se jednou večer, když jsme myly nádobí. „Vždyť jsme jeho krev.“ Neměla jsem odpověď. Táta jen zabručel: „Lidi se mění, když jsou sami.“

Roky plynuly. Děda si Marušku vzal. Pozvánku na svatbu jsme nedostali. Slyšeli jsme o tom jen od sousedky, která se smála, že „starý Josef konečně našel štěstí“. Máma se rozplakala, když to slyšela. Já jsem cítila jen prázdno.

Jednoho dne jsem dědu potkala na autobusové zastávce. Byla jsem už na střední, měla jsem v ruce knížku a snažila se nevnímat svět kolem. On stál opodál, opíral se o hůl. Chvíli jsme na sebe jen koukali. „Ahoj, dědo,“ řekla jsem tiše. Přikývl, ale nic neřekl. Chtěla jsem ho obejmout, říct mu, jak moc mi chybí, ale jeho pohled byl cizí. „Měj se,“ zamumlal a nastoupil do autobusu.

Doma jsem to mámě neřekla. Věděla jsem, že by ji to bolelo ještě víc. Místo toho jsem začala psát deník. Psala jsem o tom, jak mi chybí společné nedělní obědy, jak jsem chtěla, aby mě děda viděl na maturitním plese, jak jsem doufala, že jednou přijde na moji svatbu. Ale věděla jsem, že už nikdy nebude jako dřív.

Když jsem byla na vysoké, přišla zpráva: děda je v nemocnici. Máma váhala, jestli za ním jet. „Co když nás zase odmítne?“ ptala se. Ale nakonec jsme jely. Maruška nás pustila dovnitř jen proto, že děda byl slabý a nemohl protestovat. Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. „Dědo, proč jsi nás opustil?“ zeptala jsem se tiše. Děda se na mě podíval, v očích měl slzy. „Nevím, Janičko. Některé věci se prostě stanou. Odpusť mi.“

Plakala jsem. Máma plakala. I děda plakal. Ale bylo už pozdě. Děda zemřel o týden později. Na pohřeb přišla jen Maruška a pár jejích příbuzných. My jsme stály opodál, protože Maruška nás nechtěla pustit blíž.

Teď sedím na lavičce před jeho domem a přemýšlím: Proč se rodiny rozpadají kvůli novým vztahům? Může člověk někdy odpustit zradu, která bolí až do morku kostí? Co byste udělali vy na mém místě?