Dva životy, jedno srdce: Tajemství mého muže

„Kde jsi byl tak dlouho, Tomáši?“ vyhrkla jsem, sotva se dveře zabouchly. Hodiny ukazovaly půl jedenácté večer a já už potřetí ohřívala večeři. Tomáš se na mě ani nepodíval, jen si sundal kabát a zamumlal: „Byl jsem v práci, zase to nevyšlo.“ Jeho hlas byl unavený, ale v očích měl něco, co jsem dřív neznala. Něco, co mě bodalo do srdce.

Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem sklízela talíře. Naše dcera Klára už dávno spala a v bytě bylo ticho, které mě dusilo. V hlavě mi vířily otázky: Proč je poslední dobou tak odtažitý? Proč tráví tolik času mimo domov? Vždycky jsme byli rodina, která spolu večeří a směje se. Teď jsme dva cizinci pod jednou střechou.

Jednoho dne jsem při úklidu našla v jeho bundě účtenku z kavárny v Brně. Tomáš přece tvrdil, že byl na služební cestě v Ostravě. Srdce mi bušilo až v krku. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy se vracel pozdě, na jeho tajemné telefonáty na balkoně. Rozhodla jsem se zjistit pravdu.

O týden později jsem sledovala jeho auto až na okraj města. Zastavil před malým domkem se zahradou. Z auta vystoupila žena asi v mém věku a dvě děti. Tomáš je objal. Zatajila jsem dech. Bylo to jako sledovat cizí film – jenže hlavní roli v něm hrál můj muž.

Vrátila jsem se domů otupělá. Celou noc jsem nespala. Ráno jsem Tomášovi řekla, že vím o jeho druhé rodině. Nezapíral. Jen seděl u stolu, hlavu v dlaních, a šeptal: „Chtěl jsem ti to říct… Nedokázal jsem…“

„Patnáct let?“ zašeptala jsem. „Patnáct let žiješ dva životy? Máš s ní děti?“

Přikývl. „Ano. Dva syny.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, čemu jsem věřila – naše společné dovolené, rodinné oslavy, i obyčejné večery u televize – najednou ztratilo smysl. Byla jsem jen jednou polovinou jeho života.

Klára si všimla, že je něco špatně. „Mami, proč pláčeš?“ ptala se mě večer v posteli. Nemohla jsem jí říct pravdu. Jen jsem ji objala a slíbila jí, že všechno bude dobré. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Začaly hádky. Tomáš chtěl všechno vysvětlit, ale já ho nechtěla slyšet. „Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl žít takovou lež?“ křičela jsem na něj. On mlčel nebo se omlouval, ale žádná slova nemohla zacelit tu ránu.

Moje máma mi radila: „Musíš myslet na Kláru. Nech ho být, najdi si někoho lepšího.“ Ale jak mám začít znovu po tolika letech? Jak mám vysvětlit dceři, že její táta má ještě jinou rodinu?

Jednou večer Tomáš přišel s prosbou: „Můžeme to zkusit zachránit? Kvůli Kláře…“

„A co tvoji synové? Co ta druhá žena? Myslíš si, že můžeš žít dva životy dál?“ vyjela jsem na něj.

„Nechci nikoho opustit,“ přiznal tiše.

Bylo to jako rána do žaludku. Uvědomila jsem si, že nejsem jediná zraněná – někde jinde sedí žena jako já a čeká na svého muže s večeří.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě, o svých pocitech a strachu z budoucnosti. Bylo těžké přiznat si, že možná nikdy nebudu schopná znovu důvěřovat.

Klára se uzavřela do sebe. Ve škole měla problémy, doma byla tichá a smutná. Cítila jsem vinu – kdybych byla lepší manželka, možná by Tomáš nemusel hledat štěstí jinde… Ale pak mi psycholožka řekla: „To není vaše vina.“

Jednoho dne mi Tomáš oznámil, že odchází za druhou rodinou. Prý musí být spravedlivý ke všem dětem. Sbalil si věci a odešel bez slova rozloučení.

Zůstala jsem sama s Klárou v našem bytě na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Každý den byl boj – s úřady kvůli alimentům, s vlastními myšlenkami i s pohledy sousedů.

Jednou večer jsme s Klárou seděly na balkoně a dívaly se na světla města.

„Mami, myslíš, že nás táta ještě někdy navštíví?“ zeptala se tiše.

Objala jsem ji a odpověděla: „Nevím, zlato. Ale my dvě to zvládneme.“

Někdy přemýšlím: Dá se po takové zradě ještě někomu věřit? Nebo už navždy zůstanu uvězněná ve stínu minulosti?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit? Nebo byste začali znovu?