Dopis, který změnil celý můj život: Pravda o otci, kterou jsem nikdy neměla znát

„Proč jsi mě opustil?!“ vykřikla jsem do prázdného bytu, když mi v ruce zůstal poslední dopis. Hlas se mi třásl a slzy mi stékaly po tvářích. Bylo to poprvé za poslední týdny, co jsem si dovolila propadnout emocím. Všechno to začalo tím obyčejným, šedivým dnem, kdy jsem třídila věci po mamince. Byla jsem sama v jejím bytě na Žižkově, kde jsem vyrůstala. Všude byl cítit prach a vzpomínky.

Když jsem otevřela starou skříň, na dně mezi hromadou šál a starých svetru jsem našla kartonovou krabici. Byla těžká a pokrytá vrstvou šedého prachu. V první chvíli jsem ji chtěla vyhodit, ale něco mě zastavilo. Možná to byl ten zvláštní pocit v žaludku, možná jen zvědavost. Opatrně jsem ji otevřela a ucítila vůni starého papíru a něčeho neuchopitelného – dětství.

Uvnitř byly fotografie, pohlednice z dovolených, které jsme nikdy neabsolvovali, a pak – svazek dopisů převázaný modrou stužkou. Srdce mi poskočilo. Dopisy byly adresované mamince od někoho jménem Petr. Petr Novák. To jméno mi bylo povědomé…

Začala jsem číst první dopis. „Milá Hanko, moc mi chybíš. Každý den myslím na tebe i na naši malou Aničku…“ Zarazila jsem se. Anička – to jsem byla já. Otec? Ale vždyť maminka mi celý život tvrdila, že nás opustil, když mi byly tři roky. Že se o nás nikdy nezajímal.

Četla jsem dál a s každým dalším řádkem se mi hroutil svět. Petr psal o tom, jak ho maminka nechtěla pustit k nám domů, jak mu zakazovala mě vídat. Prosil ji o setkání, o možnost vidět mě aspoň na chvíli. „Prosím tě, Haničko, nechci Aničku ztratit. Je to i moje dcera,“ stálo v jednom z dopisů.

Zavřela jsem oči a vybavila si všechny ty roky, kdy jsem si představovala otce jako zbabělce, který nás nechal napospas osudu. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem se ptala maminky: „Kde je táta?“ A ona vždy jen mávla rukou: „Ten už se nikdy nevrátí.“

V tu chvíli se ve mně mísil vztek, smutek i pocit zrady. Proč mi to maminka udělala? Proč mi celý život lhala? Vždyť jsem vyrůstala s pocitem, že nejsem dost dobrá, že mě vlastní otec nechtěl.

Další dopisy byly ještě bolestivější. Petr psal o tom, jak se snažil mě najít, jak posílal dárky k narozeninám, které se mi nikdy nedostaly do rukou. „Posílám Aničce plyšového medvídka, doufám, že jí udělá radost,“ stálo v jednom z nich. Žádného medvídka jsem nikdy nedostala.

Zvedla jsem telefon a vytočila číslo své tety Aleny. „Aleno, věděla jsi o těch dopisech?“ zeptala jsem se rozechvěle.

Na druhém konci bylo ticho. Pak teta tiše řekla: „Hanka měla strach, že ti Petr ublíží. Myslela si, že je to pro tebe lepší.“

„Ale proč mi lhala? Proč mi vzala možnost znát vlastního otce?“

„Byla mladá a bála se… možná udělala chybu,“ povzdechla si teta.

Zavěsila jsem a dlouho jen seděla na podlaze mezi krabicemi a vzpomínkami. V hlavě mi vířily otázky bez odpovědí.

Rozhodla jsem se najít Petra Nováka. Našla jsem ho přes sociální sítě – žil v Brně, měl novou rodinu, dvě děti. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem mu napsala zprávu: „Jsem Anička… tvoje dcera.“

Odpověď přišla až za dva dny: „Aničko… tolik let jsem na tebe myslel. Prosím, můžeme se setkat?“

Setkali jsme se v malé kavárně u hlavního nádraží v Brně. Když mě uviděl, rozplakal se. Objali jsme se a já cítila, jak ze mě spadla tíha let samoty.

„Odpusť mi,“ šeptal mezi slzami.

„Nemáš co odpouštět…“ odpověděla jsem tiše.

Strávili jsme spolu celé odpoledne – povídali jsme si o všem, co jsme za ta léta ztratili. O jeho životě i mém dětství bez otce.

Doma mě ale čekala další vlna emocí – vztek na maminku střídal smutek a pocit viny. Proč mi to udělala? Bylo to opravdu pro moje dobro?

Dnes už vím, že pravda je často složitější než jednoduché příběhy o vinících a obětech. Ale pořád si kladu otázku: Měla bych mamince odpustit? A co byste udělali vy na mém místě?