Deset let poté: Když se Julius vrátil z prázdna, můj svět se znovu zhroutil

„Mami, někdo je za dveřmi!“ křičí Terezka z předsíně a já v tu chvíli cítím, jak se mi zastavuje srdce. Je sobota ráno, venku prší a já právě sklízím ze stolu snídani. Všechno je obyčejné, až na ten hlas v mém nitru, který mi říká, že dnes se něco změní. Odhodím utěrku a jdu ke dveřím. Terezka už má ruku na klice, ale já ji zarazím. „Neotvírej, zlato. Já to udělám.“

Za dveřmi stojí Julius. Po deseti letech. Vypadá starší, unavenější, ale ty oči… ty oči bych poznala mezi tisíci. Dívá se na mě provinile, jako by čekal ránu. „Ahoj, Marto,“ zašeptá. V tu chvíli se mi v hlavě rozběhne film: jeho odchod, slzy, zoufalství, nekonečné noci, kdy jsem čekala na zprávu, telefonát, cokoliv. Nic nepřišlo. Jen ticho a prázdno.

„Co tady děláš?“ vyhrknu ostřeji, než bych chtěla. Terezka se schová za mě a Honza, můj starší syn, stojí opodál a sleduje nás s kamennou tváří. Julius polkne a sklopí oči. „Potřebuju s tebou mluvit. S vámi všemi.“

V kuchyni je ticho jako v hrobě. Julius sedí na židli, ruce složené v klíně. Děti na něj zírají – Terezka zvědavě, Honza s nenávistí. Já stojím opřená o linku a snažím se ovládnout třesoucí se ruce.

„Proč jsi odešel?“ ptá se Honza najednou. Jeho hlas je tvrdý, dospělý – za těch deset let vyrostl příliš rychle. Julius se nadechne, ale slova mu váznou v krku.

„Byl jsem zbabělec,“ přizná nakonec tiše. „Nezvládl jsem to. Měl jsem pocit, že vás všechny jen stahuju ke dnu…“

„A tak jsi nás nechal samotné?“ vybuchnu já. „Víš vůbec, co jsi nám udělal? Jak jsme tady přežívali? Jak jsem dětem vysvětlovala, že jejich táta prostě zmizel?“

Julius mlčí. V očích má slzy a já cítím směs vzteku a lítosti. Tolikrát jsem si představovala tenhle okamžik – co mu řeknu, jak ho vyhodím… Ale teď tu stojí a já nevím, co dělat.

Terezka se najednou zvedne a jde k němu blíž. „Proč jsi nepsal?“ zeptá se tiše.

Julius jí pohladí po vlasech. „Bál jsem se. Že už mě nebudete chtít vidět.“

Honza vstane od stolu a práskne dveřmi do svého pokoje. Já sedím naproti Juliovi a cítím, jak se ve mně pere hněv s touhou pochopit.

„Co teď chceš?“ zeptám se po chvíli.

„Chci to zkusit napravit,“ odpoví Julius. „Vím, že to nejde jen tak… ale chci být zase součástí vašeho života.“

Zasměju se hořce. „To není tak jednoduché. Děti nejsou malé – pamatují si všechno. A já… já už nejsem ta Marta, kterou jsi znal.“

Následující dny jsou plné napětí. Julius bydlí u své sestry Aleny na druhém konci města a každý den mi píše zprávy – jestli může přijít za dětmi, jestli něco nepotřebujeme… Honza s ním odmítá mluvit. Terezka je zmatená – chce tátu poznat, ale zároveň nechápe, proč odešel.

Jednou večer sedíme s Honzou v obýváku. „Mami,“ začne opatrně, „ty mu to odpustíš?“

Dívám se na něj a nevím, co říct. „Nevím,“ přiznávám upřímně. „Ale vím, že bych si přála být zase šťastná.“

Honza pokrčí rameny. „Já ho nechci vidět.“

„To je v pořádku,“ řeknu mu a obejmu ho.

Jednoho dne přijde Julius nečekaně brzy odpoledne. Přinese Terezce knížku a Honzovi starý foťák – prý jeho vlastní z mládí. Honza ho nejdřív ignoruje, ale pak si foťák vezme a beze slova odejde do pokoje.

Julius zůstane stát v kuchyni a dívá se na mě. „Marto… já vím, že nemám právo tě o nic žádat… ale mohl bych tě někdy pozvat na kávu? Jen my dva?“

Zamyslím se. Tolik let jsem byla sama – všechno jsem zvládla bez něj. Ale zároveň cítím v hrudi bolest i naději.

„Možná,“ řeknu nakonec tiše.

Večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím o tom všem – o bolesti i o síle odpustit. O tom, jestli je možné začít znovu po tolika letech zrady.

Možná bych měla dát šanci nejen jemu… ale i sobě.

Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás opustil? Nebo je lepší nechat minulost spát?