Dala jsem synovi rodinný dům. Teď se cítím jako vetřelec ve vlastním životě – udělala jsem správně?

„Mami, už bys mohla zaklepat, když jdeš do obýváku,“ ozval se podrážděný hlas mého syna Tomáše. Stála jsem na prahu místnosti, kde kdysi visely mé krajkové záclony a na stole voněla bábovka. Teď tam stála jeho žena Petra, skláněla se nad notebookem a Tomáš nervózně přepínal televizi. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vždyť tohle byl můj domov! Dům, který jsme s manželem Františkem postavili vlastníma rukama na okraji malé středočeské vesnice. Tady jsem vychovala Tomáše i jeho sestru Janu, tady jsme slavili Vánoce, pohřbívali blízké, smáli se i plakali.

Jenže František před třemi lety odešel a já zůstala sama v prázdném domě. Tomáš s Petrou bydleli v paneláku v Praze a pořád si stěžovali na nedostatek místa. „Mami, proč tu bydlíš sama? Stejně je to na tebe moc velké. My bychom se sem s dětmi vešli všichni,“ říkal mi Tomáš často. A tak jsem po dlouhém přemýšlení a nátlaku souhlasila: převedla jsem dům na něj s tím, že tu budu mít svůj pokoj a zůstanu součástí rodiny.

První týdny byly plné naděje. Vnoučata běhala po zahradě, Petra mi pomáhala s vařením, Tomáš opravoval plot. Ale brzy se začaly objevovat trhliny. „Mami, prosím tě, nechej ty staré hrníčky, už jsou ošklivé,“ řekla mi Petra a bez ptaní vyhodila porcelán po babičce. Tomáš začal přestavovat kuchyň podle svých představ. „Tohle je teď náš domov, musíme si ho upravit,“ vysvětloval mi. Ale já měla pocit, že mi někdo bere kus života.

Jednoho večera jsem zaslechla Petru, jak si stěžuje Tomášovi: „Tvoje máma je pořád všude. Nemáme žádné soukromí.“ Tomáš jen mlčky přikývl. Od té doby jsem se snažila být co nejméně na očích. Seděla jsem ve svém pokoji, poslouchala smích z obýváku a cítila se jako vetřelec.

Jednou jsem chtěla upéct koláč pro vnoučata. Vešla jsem do kuchyně a Petra tam stála s kamarádkou. „Jé, paní Marie, my tu teď máme holčičí večer… Nechcete si jít radši odpočinout?“ řekla mi s nuceným úsměvem. Připadala jsem si trapně a odešla zpátky do svého pokoje.

Začala jsem chodit ven jen brzy ráno nebo pozdě večer, abych nikoho nerušila. Na zahradě už nebylo místo pro moje květiny – Tomáš tam postavil trampolínu a bazén pro děti. Moje růže skončily pod lopatou.

Jednou večer přišla za mnou Jana. „Mami, proč jsi to udělala? Proč jsi jim dala dům?“ ptala se tiše. „Chtěla jsem, aby měli lepší život… aby rodina držela pohromadě,“ odpověděla jsem jí se slzami v očích. Jana mě objala: „Ale co ty? Kdo myslí na tebe?“

Začala jsem si všímat, že mě Tomáš s Petrou berou spíš jako povinnost než jako matku. Když přijeli jejich přátelé z Prahy, představili mě jen jako „babičku, co tu ještě bydlí“. Jednou jsem zaslechla Petru: „Snad se brzy rozhodne odejít do domova důchodců…“

Každý den jsem si kladla otázku: Udělala jsem správně? Měla jsem právo vzdát se svého domova? Nebo je to prostě běh života a já musím ustoupit mladším?

Jednoho rána jsem seděla u okna a dívala se na mlhu nad zahradou. Vzpomněla jsem si na Františka – jak by se asi zachoval on? Možná by byl tvrdší, možná by nikdy dům nepředal…

Když přišla Jana příště na návštěvu, přinesla mi kytici růží. „Mami, pojď ke mně na víkend. Potřebuješ změnu.“ Souhlasila jsem a poprvé po dlouhé době se těšila ven z domu.

Když jsem odjížděla, Tomáš jen zamumlal: „Tak šťastnou cestu.“ Nikdo mě nezastavil.

Teď sedím u Jany v bytě a přemýšlím: Je možné být hostem ve vlastním životě? A kolik toho má člověk ještě obětovat pro rodinu?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsem udělala správně?