Jmenuji se Jana Novotná a právě dnes, při slavnostním odhalení stipendia na památku mého bratra Marka, se mi v srdci mísí bolest i hrdost. Vzpomínám na jeho boj s předsudky, na naši rodinnou bolest i na to, jak jsme se snažili změnit svět kolem nás. Tento příběh je o tom, jak jedna tragédie může inspirovat změnu a jak těžké je najít smíření.
Jmenuji se Jana Novotná a nikdy bych nevěřila, že se mi život převrátí naruby během jedné jediné návštěvy u lékaře. Můj boj s rakovinou změnil nejen mě, ale i celou mou rodinu – odhalil skryté rány, ale také sílu, kterou jsem v sobě nikdy nehledala. Dnes se ptám: co byste udělali vy, kdyby vám osud podrazil nohy v tom nejlepším období života?
Nikdy bych nevěřila, že jeden obyčejný den a cesta vlakem do Brna mi převrátí život naruby. Všechno začalo hádkou s mámou a skončilo tím, že jsem v náručí držela cizí miminko. Dodnes přemýšlím, jestli jsem udělala správnou věc – a jestli bych to zvládla znovu.
Jednoho deštivého večera jsem jako hasička našla opuštěné miminko před naší stanicí v Brně. V tu chvíli jsem musela čelit nejen vlastnímu strachu a nejistotě, ale i předsudkům kolegů a nečekané chvále od našeho velitele. Tento příběh je o odvaze, lidskosti a o tom, jak jeden čin může změnit pohled na svět.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, jaké peklo může rozpoutat jedno jméno. Když jsem své dceři dala jméno Dobromila, stala jsem se terčem posměchu a nenávisti na internetu i v rodině. Přesto jsem se rozhodla stát si za svým a bojovat za právo na naši jedinečnost.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s tím, jak rozdílně vnímám své dvě děti – dceru Kláru a syna Tomáše. Zatímco k Tomášovi cítím bezpodmínečnou lásku, s Klárou mě pojí spíš napětí, výčitky a neustálý pocit selhání. Dnes vám chci otevřeně vyprávět svůj příběh, protože už dál nemůžu předstírat, že je všechno v pořádku.
Jsem babička, která sleduje, jak moje vnučka trpí pod tlakem své matky, mé dcery Kateřiny, aby hrála na klavír. Vidím, že malá Anička nemá pro hudbu ani zájem, ani talent, ale Kateřina to odmítá přijmout. Bojuji s pocitem bezmoci a hledám odvahu postavit se vlastní dceři kvůli štěstí své vnučky.
Jednoho deštivého rána jsem na svém prahu našla opuštěné miminko. Rozhodla jsem se ho vychovat jako vlastního, i když to znamenalo bojovat s předsudky, rodinnými konflikty a vlastními pochybnostmi. Dnes, po čtyřiceti letech, se ohlížím zpět a přemýšlím, co všechno nás s mým synem spojilo a co nám život vzal i dal.
Stojím na chodbě našeho bytu v Praze, slyším za dveřmi Petřin pláč a vím, že jsem na rozcestí. Zamiloval jsem se do ženy s dětmi, ale realita společného života je mnohem těžší, než jsem si kdy dokázal představit. Bojuji nejen s předsudky okolí, ale i s vlastními pochybnostmi, jestli vůbec dokážu být dobrým partnerem a nevlastním otcem.
Jmenuji se Lucie Novotná a můj život se změnil v okamžiku, kdy jsem se rozhodla stát matkou navzdory všem překážkám. Investovala jsem všechny své úspory, abych si splnila sen o druhém dítěti, a musela jsem čelit nejen finančním problémům, ale i nepochopení rodiny a společnosti. Tento příběh je o odvaze, bolesti i naději, která mě provázela na cestě za mateřstvím.
Jmenuji se Petr Novák a nikdy bych nevěřil, že jedno výherní číslo může změnit celý život – a nejen k lepšímu. Když jsme s manželkou vyhráli 3,5 miliardy korun ve Sportce, mysleli jsme, že konečně budeme šťastní. Místo toho jsme se ocitli uprostřed rodinné bouře, kde peníze odhalily pravou tvář nás všech.
Jmenuji se Eliška a už dva roky jsem neslyšela ani slovo od své dcery Kláry. Každý den přemýšlím, kde jsem udělala chybu a proč se naše vztahy tak nenávratně pokazily. Sdílím svůj příběh v naději, že mi někdo pomůže pochopit, jak se žije s takovou bolestí a jestli je ještě šance na usmíření.
