Jmenuji se Božena a v sedmdesáti letech se cítím být sama, odstrčená a jako přítěž pro svou jedinou dceru. V tomto příběhu popisuji své každodenní boje s osamělostí, vnitřními pochybnostmi a touhou po blízkosti rodiny. Sdílím své myšlenky, vzpomínky i bolestné rozhovory, které mě přivedly až sem – k otázce, zda má člověk právo chtít být milován, i když už není mladý.
Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na den své svatby, kdy můj tchán přivedl nečekaného hosta a všechno se obrátilo vzhůru nohama. Místo radosti a štěstí se náš den proměnil v sérii trapasů, hádek a slz, které odhalily hluboké rodinné rozpory. Dodnes přemýšlím, jestli lze některé rány vůbec někdy zacelit.
Jsem zdravotní sestra na neurologické rehabilitaci v Brně. Jednoho dne jsem musela čelit situaci, kdy si pro pacienta nikdo z rodiny nepřišel. Tento příběh je o tom, jak hluboké rodinné rány mohou být a jak těžké je někdy odpustit – sobě i druhým.
Jmenuji se Klára a po krátké, vášnivé známosti jsem se nastěhovala k Honzovi. Jeho dospívající děti ale naši novou domácnost odmítají přijmout a každý den je pro mě boj o místo v jejich rodině. Píšu o tom, jaké to je být cizí v cizím domě a jak moc bolí, když vás někdo nechce přijmout.
Jmenuji se Tomáš a nikdy jsem si nemyslel, že mě otcovství tak zasáhne. Po letech vztahu s Lenkou jsme se rozhodli mít dítě, ale místo očekávaného štěstí přišly hádky, únava a pocit selhání. Teď stojím na prahu rozhodnutí, které může změnit celý můj život.
Jmenuji se Eva a celý život jsem sledovala, jak moje matka Hana žije na úkor druhých. Když její dluhy začaly ohrožovat i mě, musela jsem se rozhodnout, jestli budu dál platit za její chyby, nebo se konečně postavím sama za sebe. Tento příběh je o tom, jak těžké je vymanit se z rodinných pout a najít vlastní cestu.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že jeden neuvážený telefonát může rozvrátit nejen mou rodinu, ale i celé naše malé město. Jako chůva jsem měla být oporou, ale místo toho jsem spustila lavinu nedůvěry, strachu a pomluv. Teď se ptám sama sebe, jestli se někdy dokážu podívat sousedům do očí a odpustit si svou chybu.
Po dvaceti letech manželství mě moje žena Jana stále dokáže překvapit. Když zdědila velké peníze, místo investování se rozhodla otevřít kočičí kavárnu, což mezi námi vyvolalo napětí a nečekané konflikty. Příběh o snech, rodinných hodnotách a odvaze jít proti proudu.
Jmenuji se Klára a čekám své první dítě. Místo radosti mě však dusí neustálé narážky mé tchyně, které rozdělují naši rodinu. Jednoho dne už to nevydržím a rozhodnu se postavit pravdě čelem, i když tím riskuji všechno.
Jmenuji se Eliška a v padesáti osmi letech jsem se s manželem Františkem rozhodla změnit směr našeho života i budoucnost našich dětí. Rozhodnutí odkázat většinu našeho majetku na dobročinné účely rozvířilo v naší rodině bouři emocí, která odhalila skryté rány a nevyřčené pravdy. Tento příběh je o odvaze, bolesti i naději, že někdy je třeba ztratit, abychom mohli znovu najít sami sebe.
Jmenuji se Hana a nikdy nezapomenu na den, kdy mi vlastní bratr řekl, že nemám na to být matkou. Můj příběh je o boji s pochybnostmi, rodinnými předsudky a o tom, jak těžké je najít sílu stát si za svým rozhodnutím. Všechno se změnilo během jedné dramatické noci na porodním sále v Motole.
Jmenuji se Klára a nikdy bych nevěřila, že jedno rozhodnutí mi převrátí život naruby. Po porodu svého syna jsem stála před nejtěžší volbou – opustit ho v porodnici. Můj příběh je o bolesti, vině, ale i naději, že někdy najdu odpuštění sama v sobě.
