Boj o syna: Dědictví, manžel a jeho rodina

„Tohle je nespravedlivé! Matěj má právo na svůj podíl!“ křičela jsem na Petra, zatímco jeho dcera Lucie stála v rohu obýváku se založenýma rukama a ledovým pohledem. Petr se na mě díval s výrazem, který jsem u něj neviděla od doby, co jsme se vzali. „Jitko, to dědictví je přece pro nás všechny. Jsme rodina,“ řekl tiše, ale v jeho hlase byla výčitka. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět hroutí pod nohama.

Všechno začalo před měsícem, když mi přišel dopis od notáře. Moje teta Marie, kterou jsem měla vždycky ráda, ale se kterou jsme se poslední roky moc nevídaly, mi odkázala svůj byt v centru Brna. Byla to nečekaná zpráva – a pro naši rodinu i obrovská změna. Do té doby jsme žili v malém bytě na sídlišti v Líšni, kde jsme se s Petrem a naším synem Matějem tísnili spolu s jeho dvěma dětmi z prvního manželství, Lucií a Tomášem. Bylo to těsné, ale nějak jsme to zvládali.

Když jsem tu novinu oznámila doma, čekala jsem radost. Místo toho přišla vlna napětí. Lucie okamžitě začala mluvit o tom, jak by se byt dal pronajmout a peníze rozdělit mezi všechny děti. Tomáš mlčel, ale bylo vidět, že souhlasí. Petr mě překvapil nejvíc – místo aby mě podpořil, začal mluvit o tom, jak bychom měli být spravedliví ke všem dětem. Jen Matěj seděl tiše vedle mě a držel mě za ruku.

Začaly hádky. Každý večer jsme se hádali o tom, co s bytem udělat. Já chtěla, aby byl byt pro Matěje – byl to dar od mé rodiny, jediná věc, kterou jsem mu mohla dát do života. Petr ale trval na tom, že musíme myslet na všechny děti stejně. „Lucie i Tomáš jsou taky tvoje rodina,“ říkal mi pořád dokola. Ale já jsem cítila, že to není pravda. Nikdy mě nepřijali jako matku a teď chtěli i to jediné, co jsem mohla dát svému synovi.

Jednou večer jsem zaslechla Lucii, jak volá své matce: „Máma říkala, že Jitka je sobecká kráva. Že myslí jen na sebe a Matěje.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a slzy mi tekly po tvářích. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tahle rodina nikdy nebude moje.

Začala jsem být nervózní a podrážděná. V práci jsem dělala chyby, doma jsem křičela na Matěje kvůli maličkostem. Petr si toho všiml. „Co se s tebou děje?“ ptal se jednou večer, když jsme seděli u stolu a já bezmyšlenkovitě míchala polévku. „Cítím se jako cizinec ve vlastní rodině,“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Petr mě objal, ale bylo to chladné objetí. „Musíme najít kompromis,“ řekl tiše. Ale já už věděla, že kompromis znamená vzdát se toho jediného, co mám.

Jednoho dne přišel Matěj ze školy uplakaný. „Lucie mi řekla, že až bude byt prodaný, dostanu jen malou část peněz. Že to není fér.“ Sedla jsem si k němu a objala ho. „Neboj se, Matýsku. Já tě ochráním,“ slíbila jsem mu.

Začala jsem hledat právní rady. Notář mi potvrdil, že byt je jen můj a můžu s ním naložit podle svého uvážení. Když jsem to oznámila doma, Petr vybuchl: „Takže nám nevěříš? Chceš nás všechny podvést?“ Lucie začala křičet: „Vždyť jsi nám slíbila, že budeme jedna rodina!“ Tomáš jen mlčel a díval se do země.

Bylo to peklo. Přestali jsme spolu mluvit. Večer jsme seděli každý v jiném pokoji. Matěj byl smutný a uzavřený. Jednou v noci přišel ke mně do postele a šeptal: „Mami, proč nás už nikdo nemá rád?“

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Byla jsem unavená z neustálých hádek a pocitu viny. Ale bála jsem se – co když přijdu o všechno? Co když Matěj bude trpět ještě víc?

Jednoho dne přišla Lucie domů opilá a začala na mě křičet: „Nenávidím tě! Kvůli tobě je táta nešťastný! Kvůli tobě nemáme nic!“ Petr ji musel odtáhnout do jejího pokoje. Seděla jsem v kuchyni a třásla se po celém těle.

Nakonec jsem udělala rozhodnutí – byt převedu na Matěje hned teď, dokud ještě můžu rozhodovat sama za sebe. Když jsem to oznámila Petrovi, sbalil si věci a odešel k rodičům. Lucie s Tomášem šli s ním.

Zůstali jsme s Matějem sami v novém bytě v centru Brna. Bylo ticho – až příliš velké ticho po všech těch hádkách a křiku. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

Občas si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen zničila rodinu kvůli jednomu bytu? Co byste udělali vy na mém místě?