Nikdy bych nevěřila, že jeden obyčejný den a cesta vlakem do Brna mi převrátí život naruby. Všechno začalo hádkou s mámou a skončilo tím, že jsem v náručí držela cizí miminko. Dodnes přemýšlím, jestli jsem udělala správnou věc – a jestli bych to zvládla znovu.
Jednoho deštivého večera jsem jako hasička našla opuštěné miminko před naší stanicí v Brně. V tu chvíli jsem musela čelit nejen vlastnímu strachu a nejistotě, ale i předsudkům kolegů a nečekané chvále od našeho velitele. Tento příběh je o odvaze, lidskosti a o tom, jak jeden čin může změnit pohled na svět.
Jmenuji se Petr Novotný a nikdy bych nevěřil, že obyčejná rekonstrukce sklepa v našem starém domě na okraji Plzně obrátí můj život vzhůru nohama. Pod rozpadlou betonovou podlahou jsem objevil poklad, který mi přinesl nejen bohatství, ale i nečekané problémy a rozkol v rodině. Teď stojím před otázkou, zda peníze opravdu přinášejí štěstí, nebo jen odhalují pravou tvář těch, které máme nejblíž.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem otevřela dopis, který mi převrátil život naruby. Jsem Jana Novotná a s manželem Petrem jsme adoptovali malou Aničku z dětského domova v Brně. Náš příběh je o lásce, ztrátě, naději a o tom, jak jeden nečekaný dopis dokáže rozvířit klidné vody rodinného života.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, jaké peklo může rozpoutat jedno jméno. Když jsem své dceři dala jméno Dobromila, stala jsem se terčem posměchu a nenávisti na internetu i v rodině. Přesto jsem se rozhodla stát si za svým a bojovat za právo na naši jedinečnost.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s tím, jak rozdílně vnímám své dvě děti – dceru Kláru a syna Tomáše. Zatímco k Tomášovi cítím bezpodmínečnou lásku, s Klárou mě pojí spíš napětí, výčitky a neustálý pocit selhání. Dnes vám chci otevřeně vyprávět svůj příběh, protože už dál nemůžu předstírat, že je všechno v pořádku.
Jsem babička, která sleduje, jak moje vnučka trpí pod tlakem své matky, mé dcery Kateřiny, aby hrála na klavír. Vidím, že malá Anička nemá pro hudbu ani zájem, ani talent, ale Kateřina to odmítá přijmout. Bojuji s pocitem bezmoci a hledám odvahu postavit se vlastní dceři kvůli štěstí své vnučky.
Jednoho deštivého rána jsem na svém prahu našla opuštěné miminko. Rozhodla jsem se ho vychovat jako vlastního, i když to znamenalo bojovat s předsudky, rodinnými konflikty a vlastními pochybnostmi. Dnes, po čtyřiceti letech, se ohlížím zpět a přemýšlím, co všechno nás s mým synem spojilo a co nám život vzal i dal.
Jmenuji se Ondřej a byl jsem obyčejný kluk z Brna, kterému život připravil těžkou zkoušku. Můj největší sen byl, aby žádné dítě v nemocnici nebylo samo a mělo co číst. I když jsem svůj boj s nemocí prohrál, můj sen žije dál díky těm, kteří mi věřili.
Po odchodu do důchodu jsem se rozhodla věnovat svůj čas rodině, hlavně synovi Petrovi a jeho ženě Lucii. Každý den jsem pro ně vařila, doufala v vděčnost a společné chvíle, ale místo toho přišlo zklamání a pocit, že už do jejich života nepatřím. Teď přemýšlím, jestli jsem se příliš obětovala a kde se stala chyba.
Nikdy bych nevěřila, že budu jednou prosit o pomoc své rodiče, ale po narození naší dcery jsem byla na dně sil. Když mi máma navrhla, že se s tátou na rok přestěhují k nám, abychom to zvládli, netušila jsem, jak moc to změní náš život. Byl to rok plný slz, hádek, smíchu i nečekaného sblížení.
Stojím na chodbě našeho bytu v Praze, slyším za dveřmi Petřin pláč a vím, že jsem na rozcestí. Zamiloval jsem se do ženy s dětmi, ale realita společného života je mnohem těžší, než jsem si kdy dokázal představit. Bojuji nejen s předsudky okolí, ale i s vlastními pochybnostmi, jestli vůbec dokážu být dobrým partnerem a nevlastním otcem.
