Jsem Jana a s manželem jsme celý život šetřili, abychom našemu synovi Petrovi dali dobrý příklad. Teď ale sledujeme, jak on a jeho žena Lucie rozhazují peníze za zbytečnosti a stěžují si, že si nikdy nekoupí vlastní byt. Cítím smutek, vinu i vztek – a ptám se sama sebe, kde jsme jako rodiče selhali.
Jsem Marie, babička malého Filípka. Můj vztah s nevěstou Lenkou je napjatý, protože odmítá, abych vnukovi dávala hračky, a místo toho chce jen peníze. Tato situace mě bolí a nutí přemýšlet, co vlastně znamená být rodinou.
Jednoho deštivého večera jsem stál před dveřmi bytu své bývalé ženy a v ruce svíral kytici, kterou jsem koupil ve spěchu na rohu náměstí. V hlavě mi vířily vzpomínky na naši společnou minulost, na syna, kterého jsem opustil, i na mladou ženu, se kterou jsem si myslel, že začnu nový život. Teď stojím na rozcestí a nevím, jestli mám sílu napravit chyby, které jsem způsobil.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v situaci, kdy budu žádat svého manžela, aby mi platil za péči o naši dceru. Vždycky jsem věřila, že rodina je tým, ale když jsem zůstala na mateřské a všechno bylo jen na mně, začala jsem cítit křivdu a vyčerpání. Můj příběh je o tom, jak jsme se s manželem Petrem dostali na pokraj rozvodu kvůli nevyřčeným očekáváním a nepochopení hodnoty domácí práce.
Bydlím v paneláku na pražském sídlišti a nečekaně jsem se ocitla v pasti dobrých úmyslů. Moje sousedka Jana si zvykla, že se postarám o jejího syna, když ona nestíhá, ale já už to nezvládám. Bojím se, že když jí řeknu pravdu, zničím naše sousedské vztahy.
Jmenuji se Petra a poslední měsíce mě trápí, že moji tchán a tchyně dávají přednost svému novému autu před návštěvou našeho syna. Snažím se pochopit jejich motivy, ale cítím se zrazená a osamělá, když vidím, jak málo pro ně jejich vnouče znamená. V příběhu popisuji naše napjaté rozhovory, rodinné hádky i vlastní zoufalství, které mě nutí ptát se, co je v životě opravdu důležité.
Jednoho deštivého odpoledne jsem v brněnském obchodním centru zahlédla na monitoru fotku svého šestiměsíčního syna. To, co mělo být jen roztomilým momentem, se během pár hodin proměnilo v internetovou senzaci a roztočilo kolotoč událostí, které otřásly naší rodinou. Musela jsem čelit nejen nečekané slávě, ale i bolestivým otázkám o ochraně soukromí a důvěře mezi nejbližšími.
Jmenuji se Lucie a po narození dcery Elišky jsem se musela vrátit do práce. Najala jsem chůvu, ale něco mi na ní nesedělo. Když jsem nainstalovala skryté kamery, odhalila jsem pravdu, která mi změnila život.
Jednoho odpoledne jsem přišla domů a našla svou tchyni, jak drží fotku mého manžela jako miminka nad naším novorozeným synem. Tato scéna otevřela staré rány a vyvolala otázky o rodině, mateřství a o tom, komu vlastně naše děti patří. V příběhu se zamýšlím nad rolí babiček, rodinnými vztahy a tím, jak těžké je najít pochopení mezi generacemi.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že se ocitnu v situaci, kdy mě vlastní manžel obviní z toho, že jsme na dně. Přitom to byl on, kdo mě přesvědčil, abychom měli třetí dítě. Teď se hádáme kvůli každé koruně a já nevím, jak dál.
Jmenuji se Robert a právě jsem musel udělat rozhodnutí, které mi trhá srdce – umístit svou maminku do domova důchodců. Bojuji s pocitem viny, že jsem ji zradil, a zároveň se snažím pochopit, jestli jsem udělal to nejlepší pro ni i pro sebe. Sdílím svůj příběh, abych našel pochopení a radu od těch, kteří si prošli něčím podobným.
Jmenuji se Martin a stojím na rozcestí svého života. Miloval jsem svou ženu Janu, ale teď cítím, že už spolu nemůžeme být – jenže mám strach, že bez mé podpory se zhroutí. Příběh o vině, oběti a odvaze udělat krok do neznáma.
