Souhlasila jsem, že budu dělat přítelkyni muži, kterého se všichni báli. Pak zmizel ze dne na den a nechal mě samotnou s tajemstvím, které mi rozbilo rodinu.

„Takže zase nepřijdeš včas? To je celé ty, Kláro. Na tebe se člověk prostě nemůže spolehnout.“

Máma stála ve dveřích kuchyně, ruce založené na prsou, a dívala se na mě tak, jako bych jí právě něco ukradla. Přitom jsem přišla jen o deset minut později na narozeniny jejího manžela. Deset minut. Sestra Petra seděla u stolu, míchala kafe a ani nezvedla oči. Jako vždycky.

„Jela jsem z práce. Měla jsem směnu navíc,“ řekla jsem tiše.

„Ty máš pořád něco,“ odsekla máma. „Petra to zvládá, ty ne. Petra má rodinu, zázemí, normální život. A ty…“

A ty co? To už ani nemusela dopovídat. Ten pohled znám celý život.

Ten večer jsem odešla dřív, než donesli dort. Venku mrholilo a já stála na zastávce v promáčených teniskách, vzteklá a ponížená. A tehdy mi zavolal Roman.

Znala jsem ho jen okrajově. Dělal kdysi s mým bývalým švagrem nějaké kšefty, o kterých se radši nemluvilo nahlas. Ve městě ho lidi znali. Ne kvůli něčemu hezkému. Měl pověst chlapa, co už byl u všeho, co zavánělo průšvihem. Dluhy, rvačky, divní kamarádi. A přesto mluvil klidně.

„Kláro, vím, že to bude znít špatně. Ale potřebuju pomoct.“

Měla jsem zavěsit. Fakt jo. Jenže jsem nezavěsila.

Sešli jsme se druhý den v malé kavárně u polikliniky. Přišel v tmavé bundě, nevyspalý, s kruhy pod očima. Vypadal jinak než dřív. Starší. Unavenější.

„Máma je na tom zle,“ řekl bez okolků. „Rakovina. Doktoři už mluví opatrně. A ona má jedinou představu, že se dám dohromady. Že nejsem sám. Že žiju normálně.“

Mlčela jsem.

„Potřebuju, abys dělala moji partnerku. Jen před ní. Pár návštěv. Občas oběd. Nic víc.“

Zasmála jsem se. Krátce, nevěřícně.

„Ty ses zbláznil.“

„Možná jo,“ řekl. „Ale zaplatím ti. A… vím, že tohle nemám vytahovat, ale slyšel jsem doma taky nemáš zrovna veselo.“

To mě bodlo. Hned jsem ztvrdla.

„Nelituju se před cizíma lidma.“

Roman sklopil oči. „To jsem neřekl.“

Nevím, proč jsem souhlasila. Asi protože jsem byla unavená z toho být pořád ta horší dcera, ta navíc, ta, co se nehodí do rodinné fotky. A možná i proto, že v jeho hlase bylo něco zoufalého, co se nedalo přeslechnout.

Jeho máma, paní Věra, ležela doma v obýváku na polohovací posteli. Vonělo to tam po heřmánku a starých lécích. Když mě uviděla, rozzářila se tak, až mě píchlo u srdce.

„Tak ty jsi ta Klárka,“ chytla mě za ruku. „Románku, ta je ale hezká.“

On se jen pousmál. Poprvé jsem ho viděla měkčího.

Začali jsme hrát něco, co mělo být jen divadlo. Seděla jsem u ní, loupala jí jablko, poslouchala její vzpomínky na chalupu u Třeboně a na to, jak byl Roman jako kluk hrozně tvrdohlavý. On mezitím spravoval doma kapající kohoutek, nosil nákupy, vařil vývary. Ten muž, o kterém se říkalo, že zničí všechno, čeho se dotkne, skládal své nemocné matce deku pod nohy a v noci jí kontroloval, jestli dýchá klidně.

A mně se začal rozpadat můj jednoduchý názor na něj.

Samozřejmě to nevydrželo bez řečí.

Když mě máma jednou viděla vystupovat z Romanova auta, udělala doma scénu.

„Ty ses úplně zbláznila? Víš vůbec, kdo to je?“

„Možná vím víc než ty,“ vyjela jsem.

Petra si odfrkla. „Tak hlavně nebreč, až tě v tom nechá.“

„Aspoň si mě někdo všiml,“ ujelo mi.

V kuchyni bylo ticho. To těžké, nepříjemné. Máma zbledla a řekla jen: „Jestli se s ním budeš tahat, nechoď si sem pro pomoc.“

To bolelo. I když jsem dělala, že ne.

Jenže mezi mnou a Romanem se mezitím něco změnilo. Už jsme si jen nehráli. Po návštěvách u jeho mámy jsme seděli v autě před panelákem a povídali si. O blbostech. O práci. O tom, proč nesnáším nedělní obědy u mámy. O tom, jak on kdysi nabral partu lidí, ze kterých už nešlo jen tak vystoupit.

„Dělal jsem věci, na který nejsem hrdej,“ řekl jednou. „A některý lidi si myslí, že jim pořád něco dlužím. I když už nedělám nic.“

„Bojíš se?“ zeptala jsem se.

Dlouho neodpověděl.

„Jo.“

To jeho obyčejné přiznání se mnou otřáslo víc než všechny historky, co o něm kolovaly.

Když mě poprvé políbil, stáli jsme u jeho vchodu a foukal studený vítr. Nebylo to jako ve filmu. Trochu jsem se třásla, trochu jsem brečela, ani nevím proč. Asi protože jsem po hrozně dlouhé době necítila, že jsem někomu na obtíž.

Paní Věra zemřela o tři týdny později. Držela jsem ji za ruku, Roman seděl z druhé strany a šeptal jí, že je všechno v pořádku. Že se nemusí bát. Ten den jsem ho objala tak pevně, až mě zabolela ramena.

Po pohřbu jsme spolu zůstali. Už bez přetvářky. Jenže s pravdou přišel i strach.

Jednou v noci mi Roman zazvonil u bytu. Byly skoro dvě. Měl rozbitý ret a oči, které jsem u něj nikdy neviděla. Tvrdé. Rozhodnuté.

„Musím pryč,“ řekl.

„Cože?“

„Neptaj se. Čím míň budeš vědět, tím líp.“

Chytla jsem ho za bundu. „Romane, neblázni. Co se stalo?“

„Došlo to za hranu. Myslel jsem, že mám všechno uzavřené, ale nemám. Když zůstanu, stáhnou do toho tebe. Možná i tvoji rodinu.“

Skoro jsem se zasmála, jak absurdní to bylo. Moji rodinu. Tu, která mě sotva chtěla vidět.

„Já tě nenechám jen tak odejít.“

Zavrtěl hlavou. Ruce se mu třásly. „Právě že musíš.“

Pak mi do dlaně vložil klíč od svého bytu.

„Kdyby něco přišlo poštou, spálíš to. A kdyby se někdo ptal, řekneš, že jsme skončili už dávno.“

„A co já?“ zašeptala jsem. To byla asi ta nejubožejší věta v mém životě, ale byla pravdivá.

Podíval se na mě tak, že to cítím ještě teď.

„Ty přežiješ. Jsi silnější než si myslíš.“

A pak odešel.

Bez slibu. Bez data. Bez ničeho.

Doma mi samozřejmě nikdo nevěřil, že mě chránil. Máma řekla, že přesně to čekala. Petra jen dodala, že některé ženské prostě potřebují spadnout úplně na dno, aby dostaly rozum. A já tam seděla, dívala se do hrnku s vystydlým čajem a říkala si, jestli je horší být celý život sama, nebo na chvíli zažít něco opravdového a pak o to přijít.

Roman je pryč už osm měsíců. Někdy si namlouvám, že se ještě objeví u dveří. Jindy jsem naštvaná tak, že bych mu jednu vrazila. Ale stejně večer sahám na jeho starý klíč v šuplíku, jako by to něco měnilo.

Stála ta krátká chvíle, kdy jsem se vedle někoho cítila milovaná, za všechno, co přišlo potom?

A vy byste čekali, nebo byste konečně zavřeli dveře a žili dál?