Táta to přehnal. Večírek pro skřítka v české kuchyni

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře do kuchyně a spatřila tu scénu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. V kuchyňském dřezu, naplněném pěnou, ležel náš vánoční skřítek, obklopený dvěma panenkami Barbie v plavkách, a vedle nich stála prázdná lahvička od rumu. Petr stál opodál, ruce v kapsách, a tvářil se jako největší vtipálek na světě. „No tak, Lucko, neříkej, že to není sranda. Děti budou nadšený!“

Zůstala jsem stát jako opařená. V hlavě mi běželo, že jsem mu letos poprvé svěřila tuhle tradici, protože jsem byla unavená a chtěla jsem, aby se taky zapojil. A on z toho udělal frašku. „Petře, ten skřítek má děti hlídat, ne se válet s holkama a chlastat!“ sykla jsem, ale Petr se jen zasmál. „No tak, vždyť je to jen hračka. A děti to stejně nepochopí.“

Jenže já věděla, že naše Anička je bystrá a už několikrát se mě ptala, proč skřítek každý den sedí jinde a co vlastně dělá, když se nedíváme. A teď jí mám vysvětlovat, proč má skřítek v ruce panáka a proč se s Barbínama koupe v pěně? V tu chvíli se v chodbě ozvaly dětské kroky. „Mami, kde je skřítek?“ volala Anička a já se snažila rychle zakrýt dřez utěrkou. „Ještě nechoďte do kuchyně!“ vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Anička i malý Matěj už stáli ve dveřích a zírali na tu scénu.

Anička se zamračila. „Mami, proč má skřítek v ruce tu lahvičku? A proč je s těma panenkama ve vaně?“ Matěj se rozesmál. „Skřítek má mejdan! To je hustý!“ Petr se rozchechtal a já měla chuť ho praštit. „To je jen taková legrace, děti,“ snažila jsem se zachránit situaci. „Skřítek si taky potřebuje někdy odpočinout.“

Celý den jsem pak přemýšlela, co s tím. Petr si z toho dělal srandu, ale já jsem měla pocit, že jsme tu tradici úplně zničili. Večer, když děti usnuly, jsem si s Petrem sedla do obýváku. „Víš, že jsi to přehnal?“ zeptala jsem se tiše. „Lucko, vždyť je to jen hra. Děti se zasmály, ne?“ „Ale co když si z toho vezmou špatný příklad? Co když si budou myslet, že je normální pít a válet se s holkama?“ Petr se zamyslel. „To je přece na nás, jak jim to vysvětlíme. Nemůžeme je chránit před vším.“

Jenže já jsem měla pocit, že tohle je přesně ten okamžik, kdy se rozhoduje, jaké hodnoty dětem předáme. Vzpomněla jsem si na své dětství v Brně, kdy jsme měli jednoduché Vánoce, bez skřítků a bez složitých tradic. Stačilo nám, že jsme byli spolu, že jsme si zazpívali koledy a dali si bramborový salát. Teď mám pocit, že se všechno musí dělat podle nějakých pravidel z internetu, a když se něco pokazí, je z toho drama.

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že to dětem vysvětlím po svém. „Víš, Aničko, někdy i skřítek udělá chybu. A když udělá něco, co se nám nelíbí, je důležité si o tom promluvit.“ Anička přikývla. „Takže skřítek už nebude pít?“ „Ne, už ne. A taky bude zase hlídat, jestli jste hodní.“ Matěj se zamračil. „A bude ještě mejdan?“ „Ne, Matýsku, skřítek má teď práci.“

Petr se mi večer omluvil. „Promiň, Lucko, asi jsem to fakt přehnal. Chtěl jsem jen, aby byla sranda.“ „Já vím, Petře. Ale někdy je lepší držet se při zemi. Děti si pamatují víc, než si myslíme.“

Celý týden jsem pak přemýšlela, proč jsme vlastně začali s touhle tradicí. Je to opravdu pro děti, nebo spíš pro nás, abychom měli pocit, že děláme něco navíc? A kde je ta hranice mezi legrací a špatným příkladem? Když jsem se o tom bavila s kamarádkou Janou, smála se. „Hele, u nás skřítek jednou skončil v lednici a děti si z toho taky nic nedělaly. Hlavně, že je doma veselo.“ Ale já jsem pořád cítila, že to není jen o srandě. Že každá taková drobnost může v dětech něco zanechat.

O víkendu jsme šli s dětmi na trhy na náměstí. Anička si koupila perníček a Matěj chtěl vidět betlém. Když jsme stáli u stánku s punčem, Petr se na mě podíval a usmál se. „Tak co, Lucko, už mi někdy svěříš skřítka?“ Povzdechla jsem si. „Možná. Ale příště bez mejdanu.“

Doma jsem večer seděla u stolu a dívala se na spící děti. Přemýšlela jsem, jestli jsme na ně moc přísní, nebo naopak moc benevolentní. Jestli jim tím vším předáváme to, co bychom chtěli. A jestli vůbec existuje správný způsob, jak být dobrým rodičem. Možná je to všechno jen o tom, že se snažíme. A že i když někdy uděláme chybu, můžeme ji napravit.

A tak se ptám sama sebe: Je lepší dětem ukazovat svět, jaký je, i s chybami a omyly, nebo jim vytvářet dokonalé pohádky, kde je všechno správně? Co byste udělali vy na mém místě?