Ve stínu dědictví: Jak jsem zachránila svého syna před zlatokopkou v den jeho svatby

„Mami, kde mám kravatu? Už zase něco hledáš? Vždyť za chvíli začíná obřad!“ volal na mě Honza z vedlejší místnosti. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem se snažila uklidnit roztěkané ruce a najít mu tu zatracenou kravatu. Všude kolem pobíhali příbuzní, smáli se, objímali, ale já cítila, že něco není v pořádku. Možná to byla jen nervozita, říkala jsem si. Ale pak jsem zaslechla tichý šepot za dveřmi koupelny.

„Neboj, už to skoro máme. Po svatbě si vezmu, co mi patří, a pak se rozvedu. Stejně je to jen kvůli dědictví, ne?“ hlas mé budoucí snachy Lucie byl ledový a cizí. S někým telefonovala. Ztuhla jsem. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem si o Lucii myslela, všechny ty společné večeře, smích, její sliby, že bude Honzu milovat… Všechno byla lež.

Stála jsem tam, přitisknutá ke zdi, a v hlavě mi běžely obrazy z posledních měsíců. Jak se Lucie najednou začala zajímat o naši rodinu, jak se vyptávala na chalupu v Krkonoších, na byt po babičce, na Honzův účet. Vždycky jsem to omlouvala – je mladá, chce mít jistotu. Ale teď jsem věděla, že je to mnohem horší.

Musela jsem jednat. Ale jak? Kdybych teď vtrhla do koupelny a udělala scénu, Honza by mi to nikdy neodpustil. Všichni by si mysleli, že jsem hysterická matka, která žárlí na svou budoucí snachu. Ale já věděla, že musím svého syna ochránit, i kdyby mě měl nenávidět.

Vrátila jsem se do obýváku, kde Honza nervózně přešlapoval. „Mami, co se děje? Jsi bílá jak stěna.“

„Nic, jen jsem si vzpomněla na tátu. Jak by byl pyšný, že tě dneska vidí,“ zalhala jsem. V očích mě pálily slzy, ale musela jsem se držet. V tu chvíli jsem se rozhodla. Musím Lucii nachytat při činu. Musím mít důkaz.

Věděla jsem, že Lucie má slabost pro drahé věci. Vždycky obdivovala moje šperky po babičce, které jsem měla schované v ložnici. Rychle jsem vymyslela plán. Zavolala jsem své sestře Aleně a poprosila ji, aby Lucii na chvíli zabavila. Sama jsem mezitím schovala šperky a místo nich do krabičky vložila jen falešné bižuterie. Pak jsem krabičku nechala otevřenou na komodě v ložnici.

Za půl hodiny jsem se vrátila a slyšela, jak se Lucie hádá s Alenou na chodbě. „Proč bych měla jít s tebou do kuchyně? Už jsem ti řekla, že kávu nechci!“ Lucie byla podrážděná, ale nakonec přece jen odešla. Já jsem mezitím zkontrolovala krabičku – jedna z bižuterních broží byla pryč.

Srdce mi bušilo, ale věděla jsem, že to nestačí. Potřebuju něco víc. Něco, co Honza nemůže popřít. Vzala jsem si mobil a napsala Lucii zprávu z anonymního čísla: „Vím, co plánuješ. Pokud se dneska vdáš, všechno řeknu Honzovi.“

Za pár minut jsem ji zahlédla, jak vychází na zahradu a nervózně telefonuje. „Ne, někdo to ví! Musíme to zrušit! Ne, nemůžu teď odejít, všichni by si toho všimli…“ šeptala do telefonu. V tu chvíli jsem měla jasno. Lucie se bojí. A když se bojí, udělá chybu.

Obřad měl začít za deset minut. Všichni už byli připravení, hosté seděli v zahradě, Honza stál u oltáře a čekal na svou nevěstu. Lucie ale nikde. Hledala jsem ji po celém domě, až jsem ji našla v koupelně, jak brečí a drží v ruce mobil.

„Lucie, co se děje?“ zeptala jsem se tiše.

„Nic, jen… jen mám strach. Je toho na mě moc,“ vzlykala.

„Víš, Lucie, já taky někdy mívám strach. Ale nikdy bych neublížila člověku, kterého miluju. Nikdy bych nešla do manželství kvůli penězům,“ řekla jsem a podívala se jí do očí.

Zbledla. „Co tím myslíte?“

„Myslím, že vím, co plánuješ. A že to Honzovi řeknu, pokud to neuděláš sama.“

Lucie se rozplakala ještě víc. „Já… já už to nezvládám. Nechci mu ublížit, ale… moje rodina má dluhy, potřebuju peníze. Myslela jsem, že to zvládnu, že se do něj třeba časem zamiluju, ale…“

V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs vzteku a lítosti. Byla mladá, zoufalá, ale to jí nedávalo právo zničit život mému synovi.

„Lucie, pokud máš aspoň trochu svědomí, řekni Honzovi pravdu. Ještě není pozdě. Ušetři ho toho ponížení.“

Lucie kývla a pomalu vyšla z koupelny. Všichni už byli nervózní, hosté šuškali, Honza vypadal zmateně. Lucie k němu přišla, chytla ho za ruku a něco mu pošeptala. Viděla jsem, jak Honzovi ztuhly rysy, jak se mu v očích objevilo nepochopení, pak vztek a nakonec smutek.

Obřad byl zrušen. Hosté odcházeli, někteří pohoršeně, jiní soucitně. Honza se zavřel v pokoji a dlouho nechtěl s nikým mluvit. Já jsem seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli jsem udělala správnou věc. Zachránila jsem svého syna před nešťastným manželstvím, ale zároveň jsem mu zlomila srdce.

Dnes, když se na to dívám zpětně, vím, že bych to udělala znovu. Ale někdy se ptám sama sebe: Měla jsem právo zasáhnout takhle do života svého dítěte? Nebo jsem ho měla nechat, aby si na to přišel sám? Co byste udělali vy na mém místě?