Moje dcera žije: Tajemství pohřbené pod Prahou

„Pane Novotný, musíte mi věřit! Vaše dcera žije, v té rakvi je někdo jiný!“ šeptal mi do ucha malý kluk, špinavý, s roztrhanou bundou, zatímco kolem nás stáli smuteční hosté a kněz monotónně odříkával modlitbu. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zastavilo srdce. Všichni kolem plakali, moje žena Jana se držela mého ramene a její ruce se třásly. Ale já jsem slyšel jen ten hlas, který mi v hlavě zněl jako siréna.

„Co to říkáš? Jak to myslíš?“ sykl jsem na něj, když jsem ho nenápadně odtáhl stranou za smuteční síň na Olšanských hřbitovech. Kluk se rozhlédl, jestli nás někdo nesleduje, a pak šeptal: „Viděl jsem ji. Vaši dceru. Včera večer. Byla s nějakým chlapem, vypadala vyděšeně, ale živá. Prosím, věřte mi!“

Moje hlava se točila. Před třemi dny mi policie oznámila, že naši dvanáctiletou Klárku našli mrtvou v řece. Identifikoval jsem její oblečení, ale tvář byla znetvořená. Jana se zhroutila, já jsem se snažil být silný. Ale teď mi někdo říká, že je to celé lež?

„Kde jsi ji viděl? Kdo byl ten muž?“ ptal jsem se horečně. Kluk, který se představil jako Mirek, mi popsal opuštěný dům na Žižkově, kde prý Klárku zahlédl. „Byla svázaná, ale žila. Prosím, pomozte jí!“

Vrátil jsem se k Janě, která si všimla mého rozrušení. „Co se děje, Petře?“ ptala se tiše. Nemohl jsem jí říct pravdu. „Jen… potřebuju na chvíli čerstvý vzduch.“

Celý pohřeb jsem byl duchem nepřítomný. Po obřadu jsem se vymluvil na práci a místo toho jsem zamířil na Žižkov. Srdce mi bušilo, když jsem procházel kolem opuštěných domů, až jsem našel ten, který Mirek popsal. Dveře byly zamčené, ale okno v přízemí rozbité. Prolezl jsem dovnitř.

Uvnitř byl zápach plísně a špíny. Slyšel jsem tlumené hlasy. Plížil jsem se chodbou, až jsem zahlédl postavu – vysoký muž, záda ke mně, a vedle něj… Klárka! Byla bledá, oči plné strachu, ale živá. Měla svázané ruce. Muž jí cosi vyhrožoval.

V tu chvíli jsem ztratil veškerý strach. Vtrhl jsem dovnitř a zařval: „Nechte ji být!“ Muž se otočil, v ruce nůž. „Stůjte, nebo ji zabiju!“ křičel. Klárka začala plakat. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co mám dělat? Policii jsem nevolal, byl jsem sám. Vzpomněl jsem si na starou železnou tyč, kterou jsem viděl u vchodu. Vrhl jsem se pro ni a vší silou jsem muže udeřil. Ozval se výkřik, muž upadl. Klárka se rozběhla ke mně a objala mě. „Tati, tati, já se bála, že už tě nikdy neuvidím!“

Vzal jsem ji do náruče a utíkal ven. Policii jsem zavolal až na ulici. Klárka byla v šoku, ale živá. Muže zatkli, ukázalo se, že to byl bývalý zaměstnanec mé firmy, kterého jsem před rokem propustil kvůli krádeži. Chtěl se mi pomstít. Policie mi později vysvětlila, že tělo v řece bylo záměrně znetvořené, aby nebylo možné identifikovat. Oblečení bylo Klářino, ale tělo patřilo jiné dívce, která zmizela před měsícem.

Když jsem to všechno řekl Janě, zhroutila se mi v náručí. „Jak jsme mohli být tak slepí? Jak jsme mohli věřit, že je mrtvá?“ plakala. Já jsem jen mlčky držel Klárku a přísahal si, že už ji nikdy nenechám samotnou.

Mirek, ten malý bezdomovec, se stal naším hrdinou. Jana mu nabídla, že může u nás bydlet, dokud se nenajde jeho rodina. Klárka ho brala jako staršího bratra. Ale já jsem v noci nemohl spát. Pořád jsem si přehrával v hlavě, jak snadno jsme mohli přijít o to nejcennější. Jak jsme mohli věřit úředníkům, policii, když naše srdce pořád doufala?

A co kdyby Mirek mlčel? Co kdybych se rozhodl nevěřit? Kolik dětí ještě někde čeká, až je někdo najde? Možná bychom měli všichni dávat větší pozor na ty, kteří jsou neviditelní. Protože někdy právě oni drží klíč k našemu štěstí.

A vy, co byste udělali na mém místě? Věřili byste malému klukovi z ulice, nebo byste šli dál v přesvědčení, že je všechno ztraceno?