Moje rodina jsou skuteční paraziti: S Marcelem jsme jim dali lekci, na kterou nikdy nezapomenou

„To snad není možné! Zase tady někdo nechal mokré ručníky na sedačce!“ křičela jsem v duchu, když jsem v sobotu ráno vstoupila do obýváku. Všude byl nepořádek, na stole zbytky včerejší večeře, v koupelně cizí kartáčky na zuby a v kuchyni cizí hrnky. Už třetí víkend za sebou jsme měli v domě návštěvu – a ne ledajakou. Moje sestra Jana s manželem Petrem a jejich dvěma dětmi, Marcelova sestřenice Alena s přítelem, a dokonce i moje teta Zdena, která se vždycky tvářila, že přijela jen na chvilku, ale nikdy neodjela dřív než za tři dny.

Všechno to začalo, když jsme si s Marcelem pořídili saunu. Bylo to naše malé vítězství, odměna za roky tvrdé práce. Těšili jsme se, že si budeme užívat klidu, relaxace a soukromí. Ale místo toho se náš dům změnil v bezplatný wellness hotel. První přijela Jana. „Klárko, děti by si tak rády zkusily saunu! A víš, jak je to zdravé na imunitu?“ Smála jsem se, protože jsem si myslela, že je to jednorázová návštěva. Ale pak přijela Alena, která se ani neptala, jen napsala SMS: „Ve čtvrtek jsme u vás, těšíme se na saunu!“ A pak už to šlo ráz na ráz.

Marcel se snažil být diplomatický. „Kláro, jsou to rodina, přece je nevyhodíme.“ Ale já jsem cítila, jak mi dochází trpělivost. Každý víkend někdo jiný, každý den nové požadavky. „Kláro, nemáš něco bezlepkového? Kláro, kde je další ručník? Kláro, nemáš víc šampónu?“ A já jsem běhala, uklízela, vařila, prala a snažila se udržet úsměv na tváři.

Jednoho večera, když jsme s Marcelem seděli v kuchyni a já měla slzy na krajíčku, řekl: „Tohle už není normální. Musíme s tím něco udělat.“ Přikývla jsem. „Ale jak? Vždyť jsou to naši blízcí. Co když se urazí?“ Marcel se zamyslel. „Možná je na čase jim ukázat, jaké to je, když někdo překračuje hranice.“

A tak jsme vymysleli plán. Další víkend jsme pozvali celou rodinu na „speciální saunový víkend“. Všichni byli nadšení. Jana přivezla domácí koláč, Alena lahev vína, teta Zdena dokonce přinesla vlastní župan. Všichni se těšili, jak si užijí pohodu – a hlavně, jak se o ně někdo postará.

Ale tentokrát jsme to udělali jinak. Hned při příchodu jsme každému rozdali seznam povinností. „Jano, ty máš na starosti úklid kuchyně. Petře, ty vyneseš odpadky a umyješ koupelnu. Aleno, ty připravíš snídani pro všechny. Teto Zdeno, ty budeš hlídat děti.“ Všichni na nás koukali, jako bychom se zbláznili. „To myslíte vážně?“ zeptala se Alena. „Samozřejmě,“ usmála jsem se. „Když jsme všichni spolu, musíme si pomáhat.“

První hodinu bylo ticho. Pak začaly padat první poznámky. „Já jsem přijela odpočívat, ne makat,“ brblala Jana. „Tohle není hotel, kde vám někdo všechno nachystá,“ odpověděl jí Marcel. „Tady jsme rodina a rodina si pomáhá.“

Večer už byla atmosféra napjatá. Děti plakaly, protože teta Zdena je neuhlídala a rozbily květináč. Alena spálila vajíčka a snídaně byla nepoživatelná. Petr si stěžoval, že ho bolí záda z vynášení odpadků. A já jsem poprvé za dlouhou dobu seděla v křesle, pila kávu a pozorovala ten chaos.

Druhý den ráno už bylo jasné, že náš plán zabral. Jana přišla za mnou do kuchyně. „Kláro, já jsem si neuvědomila, kolik práce tady máš. Omlouvám se.“ Alena se tvářila dotčeně, ale už se neodvážila požadovat další ručník. Teta Zdena se sbalila dřív, než jsme stihli dojíst snídani.

Když všichni odjeli, Marcel mě objal. „Myslíš, že to pochopili?“ zeptal se. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale aspoň teď vědí, že nejsme jejich služebnictvo.“

Od té doby se návštěvy zřídily. Když někdo přijede, přinese vlastní ručník, pomůže s vařením a nečeká, že mu budeme dělat hotelový servis. A já jsem konečně zase našla klid ve svém domě.

Někdy si ale říkám: Proč je tak těžké říct rodině, že už toho máme dost? Proč máme pocit, že musíme všechno vydržet jen proto, že jsou to naši blízcí? Co byste udělali vy na mém místě?