Mám dát švagrové byt jen proto, že jsem úspěšnější?

„Jano, vždyť ty máš všechno. Proč bys nemohla pomoct i ostatním?“ slyším mámin hlas, který se mi zařezává do mozku jako tupý nůž. Sedím u stolu v kuchyni, ruce mám sevřené v pěst a snažím se ovládnout, abych nezačala křičet. Přede mnou sedí máma a vedle ní švagrová Lenka, která se tváří, jako by jí někdo právě oznámil, že jí shořel dům. Jenže jí nic neshořelo. Jen prostě nemá kde bydlet, protože s mým bratrem Petrem se rozešli a ona teď nemá kam jít. A já mám byt. Můj byt. Ten, na který jsem dřela celé roky, zatímco ostatní v rodině si stěžovali, že je život těžký a že jim nikdo nepomáhá.

„Jano, prosím tě, vždyť jsi vždycky byla ta rozumná. Lenka je teď v těžké situaci. Mysli na to, jak bys byla ráda, kdyby ti někdo pomohl, kdybys byla na jejím místě,“ pokračuje máma a já cítím, jak se mi v hrudi rozlévá vztek. Proč mám být vždycky ta rozumná? Proč mám být ta, která se obětuje? Proč mám být ta, která všechno zvládne sama, a když se jí něco povede, tak se to bere jako samozřejmost?

Lenka se na mě podívá, oči má zarudlé, ale v pohledu je něco tvrdého. „Jano, já vím, že je to pro tebe těžké, ale já fakt nemám kam jít. A ty máš ten byt navíc. Stejně tam skoro nebydlíš, pořád jsi v práci nebo na služebkách. Pro tebe to nic není, ale pro mě by to znamenalo nový začátek.“

Zhluboka se nadechnu. „Lenko, já jsem na ten byt šetřila deset let. Všichni jste se mi smáli, že jsem škrťa, že nikam nechodím, že si nic neužiju. Pamatuješ, jak jste se mi smáli, když jsem místo dovolené jela na brigádu? Teď mám byt a najednou je to problém?“

Máma se zamračí. „To není fér, Jano. Lenka je rodina. Pomáháme si. Ty jsi vždycky byla jiná, nikdy jsi mezi nás moc nezapadla. Ale tohle je šance to změnit. Ukaž, že ti na rodině záleží.“

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla jiná. Vždycky jsem byla ta, která se učila, která nechodila na diskotéky, která nechtěla být jako ostatní. A teď, když jsem si něco vybudovala, mám to jen tak dát? Jen proto, že jsem úspěšnější? Jen proto, že jsem si dovolila být jiná?

„A co Petr?“ zeptám se tiše. „To je jeho žena. Proč jí nepomůže on?“

Máma mávne rukou. „Petr má teď dost svých starostí. Navíc, ty máš byt navíc. On ne.“

Lenka se rozpláče. „Jano, já fakt nevím, co mám dělat. Prosím tě, aspoň na čas. Já ti to pak nějak splatím, nebo… já nevím. Ale teď fakt nemám kam jít.“

V hlavě mi běží tisíc myšlenek. Vzpomínám si, jak jsem si poprvé převzala klíče od bytu. Jak jsem tam stála uprostřed prázdného pokoje a měla pocit, že jsem konečně něčeho dosáhla. Že mám něco svého. Něco, co mi nikdo nevezme. A teď mám ten pocit ztratit? Jen proto, že ostatní čekají, že se obětuju?

„Jano, vždyť ty nemáš ani děti. Tobě ten byt k ničemu není,“ přidá se máma a já mám chuť něco rozbít. „A co když budu chtít mít děti? Co když budu chtít mít svůj klid? Proč mám pořád myslet na ostatní a nikdy na sebe?“

Lenka se zvedne a jde ke mně. Chytí mě za ruku. „Já vím, že to není fér. Ale já fakt nemám nikoho jiného. Prosím tě, Jano.“

V tu chvíli mi hlavou proběhne všechno, co jsem kdy v rodině zažila. Jak jsem byla ta, která se musela starat o mladšího bratra, protože máma byla v práci. Jak jsem byla ta, která nikdy nedostala pochvalu, jen výčitky, že jsem moc ambiciózní, moc studená, moc jiná. Jak jsem byla ta, která si musela všechno vybojovat sama. A teď mám všechno, co jsem chtěla – a stejně to nestačí.

„A co když řeknu ne?“ zeptám se tiše. „Co když si ten byt nechám? Přestanete mě mít rádi? Přestanu být vaše dcera? Nebo jsem vlastně nikdy nebyla?“

Máma se na mě podívá, v očích má slzy. „Jano, já tě mám ráda. Ale rodina je přece víc než nějaký byt.“

Zvednu se od stolu, ruce se mi třesou. „Možná je. Ale já jsem celý život byla ta, která musela ustupovat. A teď už nechci. Ten byt je můj. A já si ho nechám.“

Lenka se rozpláče ještě víc, máma mě obviňuje pohledem. Ale já poprvé v životě cítím, že jsem udělala něco pro sebe. Že jsem si dovolila říct ne. Že mám právo myslet na sebe.

Když večer ležím v posteli, hlavou mi běží všechno, co se stalo. Mám pocit viny, ale i úlevu. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen sobec, jak mi celý život říkali? Mám právo myslet na sebe, když ostatní trpí? Nebo je čas začít žít svůj vlastní život?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné myslet někdy na sebe, i když to znamená zklamat rodinu?