Mezi dvěma ohni: Jak jsem bojovala za svou důstojnost v české rodině

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! My jsme ti dali syna, a ty nám teď nechceš pomoct?“ Tchyně stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, a její hlas se nesl celým bytem. Byla sobota ráno, venku pršelo a já jsem se snažila připravit snídani pro všechny, zatímco mi v hlavě hučela slova, která jsem slyšela už tolikrát.

Petr, můj muž, seděl u stolu a mlčel. Věděl, že se schyluje k dalšímu konfliktu, ale nikdy se mě nezastal. Vždycky jen sklopil oči a nechal mě, ať si to vyřeším sama. „Mami, Jitka má taky svoje výdaje, nemůžeme jí pořád brát peníze,“ zamumlal tentokrát, ale jeho hlas byl slabý, skoro neslyšitelný.

Tchán si odkašlal a přidal se: „My jsme v důchodu, Jitko. Ty máš dobrou práci, tak bys nám mohla trochu přispět. Vždyť jsme rodina.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Už několik měsíců jsem posílala peníze na jejich účet – na opravu auta, na nové brýle, na dovolenou, kterou si chtěli dopřát. Nikdy jsem neřekla ne, protože jsem chtěla být tou správnou snachou, kterou budou mít rádi. Ale s každou další žádostí jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

Vzpomněla jsem si na první roky s Petrem. Byli jsme mladí, zamilovaní, bydleli jsme v malém bytě na Žižkově a snili o vlastním domě. Jeho rodiče mi tehdy připadali milí, dokonce mě zvali na nedělní obědy a smáli se mým vtipům. Ale jakmile jsme se vzali, všechno se změnilo. Najednou jsem byla ta, která má povinnosti. Ta, která musí pomáhat, protože „rodina si přece pomáhá“.

Jednou večer, když už Petr spal, jsem seděla v kuchyni a dívala se na výpis z účtu. Zase mi přišla zpráva od tchyně: „Jitko, potřebujeme ještě pět tisíc na nový kotel. Pošleš nám to, viď?“ V tu chvíli jsem začala brečet. Ne proto, že bych ty peníze neměla, ale proto, že jsem měla pocit, že už nejsem sama sebou. Že jsem jen bankomat, který musí vždycky vyhovět.

Druhý den jsem se rozhodla, že si s Petrem promluvím. „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Tvoji rodiče po mně pořád něco chtějí a já už nevím, kde mám brát. Připadám si, jako bych byla jen na peníze.“

Petr se na mě podíval a chvíli mlčel. „Já vím, že je to těžké, ale oni jsou zvyklí, že jim pomáháme. Vždyť jsou to naši rodiče…“

„Ale já už nemůžu! Chci mít taky něco pro sebe. Chci si šetřit na vlastní věci, na dovolenou, na budoucnost. Nechci pořád jen dávat a nic nedostávat zpátky. Ani trochu pochopení, ani vděk.“

Petr jen pokrčil rameny. „Zkusím s nimi promluvit.“

Ale nic se nezměnilo. Další týden přišla tchyně osobně. „Jitko, slyšela jsem, že jsi dostala odměnu v práci. To je skvělé! Tak nám můžeš přispět na tu novou lednici, co jsme si vyhlídli.“

V tu chvíli jsem se poprvé postavila. „Promiňte, ale tentokrát ne. Potřebuju ty peníze pro sebe.“

Tchyně se zatvářila, jako bych jí vrazila facku. „Tak ty už nám nechceš pomoct? Po všem, co jsme pro tebe udělali?“

„Já si vás vážím, ale mám taky svoje hranice. Už nemůžu pořád jen dávat. Potřebuju myslet i na sebe.“

Tchán se rozčílil. „Tak tohle jsme od tebe nečekali, Jitko. Mysleli jsme, že jsi jiná. Že jsi součást rodiny.“

Odešli bez rozloučení. Petr byl na mě naštvaný, že jsem „zbytečně vyvolala hádku“. Dny byly tiché, napjaté. Nikdo se mnou nemluvil, ani Petr. Byla jsem v bytě sama, jen se svými myšlenkami. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem neměla ještě chvíli vydržet. Ale pak jsem si uvědomila, že kdybych to neudělala teď, už bych to nikdy nedokázala.

Po týdnu přišla zpráva od tchyně: „Jestli nám nechceš pomáhat, tak už k nám nechoď. Nejsi pro nás rodina.“

Seděla jsem v kuchyni, dívala se z okna na šedé nebe a poprvé za dlouhou dobu jsem se nadechla zhluboka. Bylo mi smutno, ale cítila jsem i úlevu. Věděla jsem, že jsem udělala něco pro sebe. Že jsem si konečně stanovila hranice.

Petr se mnou dál skoro nemluvil. Jednou večer přišel a řekl: „Nevím, jestli tohle zvládneme. Moji rodiče jsou pro mě důležití.“

Podívala jsem se na něj a řekla: „A já? Jsem pro tebe důležitá já?“

Nevěděl, co odpovědět.

Dnes už vím, že někdy je potřeba riskovat všechno, abychom neztratili sami sebe. Možná jsem přišla o část rodiny, ale získala jsem zpátky svou důstojnost. A někdy si říkám: Je lepší žít v tichu, ale s čistým svědomím, nebo v hluku, kde se člověk ztrácí sám sobě? Co byste udělali vy na mém místě?