Můj manžel, jeho peněženka a moje klec: Dvanáct let v pasti manželství – Můj boj o svobodu a důstojnost

„Kde jsi byla tak dlouho?“ ozvalo se ode dveří, sotva jsem položila tašku s nákupem na kuchyňský stůl. Petr stál ve stínu chodby, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako sklo. „Byla jsem v obchodě, jak jsi chtěl. Měli fronty,“ odpověděla jsem tiše, snažíc se, aby mi nezněla v hlase únava. „Fronty? Vždyť je středa dopoledne, Kateřino. Myslíš, že jsem hloupý?“ Jeho slova mě bodala do srdce, ale už jsem si zvykla. Dvanáct let jsem žila v jeho stínu, v jeho pravidlech, v jeho světě, kde jsem byla jen stínem sama sebe.

Pamatuji si, jak jsem kdysi byla veselá, plná plánů a snů. S Petrem jsme se poznali na vysoké škole v Olomouci. Byl okouzlující, vtipný, uměl mě rozesmát. Tehdy jsem netušila, že jeho úsměv se jednou promění v masku a jeho vtipy v zbraně. Po svatbě se všechno změnilo. Nejprve nenápadně – „Nechci, abys chodila do práce, postarám se o nás,“ říkal. „Můžeš se věnovat domácnosti, dětem, sobě.“ Znělo to jako sen. Jenže ten sen se rychle změnil v noční můru.

Petr mi vzal platební kartu, prý abych se nemusela starat o peníze. Každý nákup jsem musela hlásit, účtenky schovávat. „To je normální, Kateřino, přece musíš vědět, za co utrácíš,“ říkal, když jsem se poprvé ohradila. Postupně mi zakázal vídat kamarádky. „Jsou to drbny, jen tě kazí,“ tvrdil. Moje maminka mi jednou volala, že mě dlouho neviděla. „Mami, mám toho hodně, děti, domácnost…“ lhala jsem, protože Petr stál za mnou a poslouchal každý můj hovor.

Nejhorší byly večery. Děti spaly, já seděla v kuchyni a čekala, až Petr přijde z práce. Každý jeho krok po chodbě mi rozbušil srdce. Nikdy jsem nevěděla, v jaké náladě přijde. Někdy byl milý, jindy mě seřval kvůli maličkosti – špatně utřený stůl, studená polévka, zapomenutý nákup. „Jsi neschopná, Kateřino. K čemu jsi vlastně dobrá?“ ptal se mě jednou, když jsem zapomněla koupit jeho oblíbené pivo. Tyhle věty se mi vryly do paměti jako jizvy.

Jednou jsem se pokusila najít si práci. Děti už chodily do školy, chtěla jsem být mezi lidmi, mít vlastní peníze. „To nepřipadá v úvahu,“ řekl Petr. „Kdo se postará o domácnost? O děti? Já tě živím, tak budeš dělat, co řeknu.“ Cítila jsem se jako vězeň. Každý den stejný – vaření, úklid, nákupy, čekání na jeho návrat. Když jsem se pokusila protestovat, zvýšil hlas. Nikdy mě neuhodil, ale jeho slova bolela víc než rány.

Moje kamarádka Jana mi jednou napsala zprávu: „Káťo, co se děje? Jsi v pořádku?“ Smazala jsem ji dřív, než ji Petr mohl najít. Ale v hlavě mi zněla pořád. Jsem v pořádku? Nejsem. Jsem zlomená, ztracená, sama. Děti si všímaly, že jsem smutná. „Mami, proč jsi pořád unavená?“ ptala se mě dcera Anička. „Jen mám hodně práce, zlatíčko,“ odpovídala jsem a v očích mě pálily slzy.

Jednoho dne jsem už nemohla dál. Petr přišel domů dřív, byl rozčilený. „Proč není večeře? Co jsi celý den dělala?“ křičel. Děti se schovaly do pokoje. Já stála v kuchyni, ruce se mi třásly. „Už toho mám dost, Petře,“ řekla jsem poprvé nahlas. „Chci žít, ne přežívat. Chci mít vlastní život, práci, kamarádky. Nechci být tvůj vězeň.“

Petr se na mě díval, jako by mě nepoznával. „Blázníš? Všechno máš! Dům, děti, o nic se nestaráš!“ Ale já už věděla, že to není pravda. Měla jsem jen jeho pravidla, jeho peněženku, jeho svět. Můj život mi nepatřil.

Začala jsem tajně psát životopis, hledat práci na internetu, když Petr nebyl doma. Jana mi pomáhala, scházely jsme se v kavárně, kam Petr nikdy nechodil. „Musíš to zkusit, Káťo. Máš na to,“ povzbuzovala mě. Když jsem dostala pozvánku na pohovor do knihovny, měla jsem strach i radost zároveň. „Co když to zjistí?“ ptala jsem se Jany. „Musíš být silná. Děláš to pro sebe i pro děti.“

Na pohovoru jsem byla nervózní, ale paní vedoucí byla milá. „Máte zkušenosti s dětmi, to je skvělé. Hledáme někoho na dětské oddělení.“ Když mi zavolali, že mě berou, rozbrečela jsem se štěstím. Ale doma mě čekala další bitva. „Kam jsi šla dneska dopoledne?“ ptal se Petr podezřívavě. „Byla jsem s Janou na kávě,“ zalhala jsem. Věděla jsem, že to dlouho nevydržím.

Jednoho večera jsem sbalila dětem pár věcí, vzala doklady a odešla. Jana nás nechala přespat u sebe. „To zvládneš, Káťo. Jsi silnější, než si myslíš.“ Petr mi volal, psal, vyhrožoval. „Bez peněz se neobejdeš! Všechno ti vezmu!“ Ale já už věděla, že peníze nejsou všechno. Konečně jsem mohla dýchat. Děti byly zmatené, ale šťastné, že už se doma nekřičí.

Začala jsem nový život. Práce v knihovně mě bavila, poznala jsem nové lidi, znovu jsem se smála. Bylo to těžké, někdy jsem měla chuť to vzdát. Ale když jsem viděla, jak se děti smějí, věděla jsem, že jsem udělala správně. Petr se snažil mě dostat zpátky, sliboval, prosil, pak zase vyhrožoval. Ale já už se nenechala zlomit.

Dnes, když se ohlédnu zpět, nechápu, jak jsem to mohla vydržet tak dlouho. Proč jsem se bála odejít? Proč jsem si myslela, že bez něj nic nezvládnu? Možná proto, že mě o tom přesvědčoval každý den. Ale teď už vím, že moje hodnota nezávisí na tom, co si o mně myslí někdo jiný. Jsem Kateřina. Jsem svobodná. Jsem dost dobrá.

Kolik žen kolem nás žije v podobné kleci a bojí se udělat první krok? A kolik z nás najde odvahu říct: „Dost, teď začínám žít pro sebe“?