Nikola, nespěchej se svatbou. Štěstí ti neuteče – jako bych slyšela hlas babičky: Jak jsem se zachránila před drzou rodinou snoubence

„Nikolo, vstávej, už je šest!“ ozvalo se mi v hlavě, i když v bytě bylo ticho. To byl hlas mojí babičky, která mě vždycky budila, když jsem byla malá. Teď už babička není, ale její slova mi znějí v hlavě pořád. Vstala jsem, abych stihla nejen do práce, ale i připravit Oskarovi jeho oblíbené tvarohové lívance. Vždycky říká, že mu připomínají dětství. Opatrně jsem se vyplížila z ložnice, abych ho nevzbudila, a pustila se do práce.

Když jsem smažila první várku, slyšela jsem, jak se Oskar protahuje v posteli. Za chvíli už stál ve dveřích kuchyně, rozcuchaný, s úsměvem na rtech. „Ty jsi zlatíčko, Nikolo,“ řekl a políbil mě na čelo. Položila jsem před něj talíř s lívanci, misku se zakysanou smetanou a trochu domácí marmelády. Sedl si, začal jíst a já se na něj dívala. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem šťastná. Ale v hlavě mi pořád zněla babiččina slova: „Nikolo, nespěchej se svatbou. Štěstí ti neuteče.“

Za týden jsme měli jet k Oskarovým rodičům na víkend. Byla jsem nervózní, protože jeho maminka, paní Novotná, byla vždycky tak trochu chladná. Oskar mě uklidňoval: „Moje máma je jenom uzavřená, ale když tě pozná, bude tě mít ráda.“ Já jsem tomu chtěla věřit. Ale už při příjezdu jsem cítila, že něco není v pořádku. Sotva jsme vešli do bytu, paní Novotná mě přivítala strohým „Dobrý den“ a hned mě poslala do kuchyně, abych pomohla s obědem. Oskar šel s tátou do garáže, prý něco opravovat.

V kuchyni jsem stála vedle jeho maminky a snažila se najít společné téma. „Nikolo, ty prý neumíš vařit svíčkovou?“ zeptala se mě najednou. „No, ještě jsem ji nezkoušela, ale ráda se naučím,“ odpověděla jsem. „To bys měla, jinak ti Oskar uteče,“ řekla a významně se na mě podívala. Připadala jsem si jako malá holka, která dostala pětku z diktátu.

Po obědě přišla Oskarova sestra Petra. „Ahoj, Nikolo, slyšela jsem, že už plánujete svatbu. Už máš vybrané šaty? A kde budete bydlet? U nás je v domě volný pokoj, mohli byste začít tam.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Oskar mi nikdy neřekl, že bychom měli bydlet u jeho rodičů. „My jsme o tom ještě nemluvili,“ odpověděla jsem opatrně. Petra se zasmála: „No, mamka už to tak naplánovala. A taky bys mohla pomáhat s domácností, když budeš doma.“

Večer jsem seděla s Oskarem na zahradě a snažila se mu vysvětlit, že se mi nelíbí, jak se jeho rodina ke mně chová. „Nikolo, oni to tak nemyslí. Prostě jsou zvyklí, že všechno řeší společně. U nás v rodině je to normální,“ řekl a objal mě. Ale já jsem cítila, že to normální není. Moje máma by nikdy neřekla mému partnerovi, že musí bydlet s námi, nebo že musí vařit svíčkovou, aby si mě udržel.

Další den ráno mě paní Novotná vzbudila už v sedm. „Nikolo, pojď, pomůžeš mi s úklidem.“ Oskar ještě spal. Celé dopoledne jsem drhla podlahu, myla okna a vařila oběd. Když jsem si chtěla na chvíli sednout, přišla Petra a začala mi vyčítat, že jsem špatně utřela prach v obýváku. „Víš, když chceš být součástí rodiny, musíš se snažit víc,“ řekla mi. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem se usmála a pokračovala v práci.

Když jsme odjížděli zpátky do Prahy, byla jsem vyčerpaná. Oskar si ničeho nevšiml, celou cestu si zpíval s rádiem. Doma jsem se rozbrečela. Zavolala jsem mámě a všechno jí řekla. „Nikolo, poslouchej svoji intuici. Jestli se necítíš dobře, nemůžeš to přehlížet. A pamatuj na babičku – štěstí ti neuteče,“ řekla mi máma.

Další dny jsem byla jako na trní. Oskar mi pořád posílal zprávy od své maminky: „Maminka se ptá, jestli přijedeš pomáhat s pečením na svatbu. Maminka chce vědět, jestli už máš vybrané šaty. Maminka říká, že bychom měli začít šetřit na společné bydlení.“ Měla jsem pocit, že už nejsem Nikola, ale jen nějaká figurka v jejich rodinné hře.

Jednoho večera jsem se rozhodla, že si s Oskarem promluvím. „Oskare, já takhle nemůžu žít. Tvoje rodina mě nerespektuje. Cítím se jako služka, ne jako tvoje partnerka. Chci, abys mě podpořil, nebo to nemá smysl.“ Oskar se na mě podíval a řekl: „Nikolo, já tě miluju, ale moje rodina je pro mě důležitá. Musíš se přizpůsobit.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na babičku. Jak mi vždycky říkala, že štěstí není v tom, co si myslí ostatní, ale v tom, co cítím já sama. Rozhodla jsem se. Sbalila jsem si věci a odešla jsem z bytu. Oskar za mnou volal, ale já jsem šla dál. Venku pršelo, ale mně bylo najednou lehko.

Doma jsem seděla u okna, dívala se na kapky deště a přemýšlela. Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc, nebo jsem měla odejít dřív? Co byste udělali vy na mém místě? Někdy je těžké poslouchat svůj vnitřní hlas, ale možná je to jediná cesta ke skutečnému štěstí.