Poslední štěstí cizince uzdravilo mou ochrnutou duši – ale jeho osud mě děsí

„Zase ten zatracený výtah!“ zaklel jsem nahlas, když jsem zůstal uvězněný mezi třetím a čtvrtým patrem. Déšť bubnoval na šedé panely venku, v chodbě to páchlo zatuchlinou a já, ochrnutý od pasu dolů po autonehodě, jsem byl v pasti. Mobil mi ukazoval poslední procento baterie. „Mami, já už tohle nevydržím,“ zašeptal jsem do ticha, i když jsem věděl, že mě neslyší. Máma bydlí o dvě patra výš, ale už mě dávno přestala hledat, když se nevracím včas. Od nehody se naše vztahy rozpadly na střípky výčitek a mlčení.

Zatímco jsem se snažil zhluboka dýchat, ozvaly se kroky. Někdo zvenčí zabouchal na dveře výtahu. „Je tam někdo?“ ozval se hluboký hlas. „Ano, jsem tady! Prosím, zavolejte pomoc!“ vykřikl jsem zoufale. „To bude chvíli trvat, výtah je tu rozbitý pořád. Jmenuju se Karel. Můžu tu s vámi zůstat, než někdo přijde?“ zeptal se. Souhlasil jsem. Karel si sedl na zem vedle výtahu, mezi špinavé dlaždice a staré letáky. Začal vyprávět svůj příběh, aby mi zkrátil čas.

„Víš, já jsem taky býval na dně,“ začal tiše. „Přišel jsem o práci, žena mě opustila, děti mě nechtějí vidět. Každý den jsem chodil sem do paneláku, protože tu bydlí moje máma. Ale ona už mě taky nechce znát. Všichni mě mají za ztroskotance.“ Jeho hlas byl unavený, ale v očích měl zvláštní jiskru. „Ale víš, co mě drží nad vodou? Naděje, že zítra bude líp. I když tomu nevěřím, musím to zkoušet.“

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na dny, kdy jsem ještě mohl běhat po sídlišti, smát se s kamarády, jezdit na kole k Hostivařské přehradě. Teď jsem byl odkázaný na vozík a na máminu pomoc, která byla čím dál chladnější. „Myslíš, že to má ještě cenu?“ zeptal jsem se Karla. „Když už tě nikdo nechce, když jsi jen přítěž?“

Karel se zasmál, až to znělo skoro šíleně. „To je právě ono. Nikdo ti nedá odpověď. Musíš si ji najít sám. Já jsem si řekl, že dokud dýchám, budu bojovat. I když mě to stojí všechno.“

Výtah se pořád nehýbal. Venku už byla tma. Karel mi začal vyprávět o svých snech. „Chtěl jsem být malířem. Malovat velké obrazy, vystavovat je v galeriích. Ale skončil jsem jako skladník v Tesku. Pak jsem přišel o všechno. Ale pořád mám v hlavě ty barvy, ty obrazy. Možná je jednou namaluju.“

Najednou jsem si uvědomil, že mi jeho slova dávají zvláštní sílu. Najednou jsem necítil takovou bezmoc. „Já jsem chtěl být fotbalista,“ přiznal jsem. „Ale teď už nikdy nebudu běhat.“

„Ale můžeš najít něco jiného,“ řekl Karel. „Něco, co ti dá smysl. Já jsem to ještě nenašel, ale hledám. Každý den.“

Začali jsme si povídat o všem možném – o dětství na sídlišti, o hádkách s rodiči, o tom, jak je těžké najít práci, když máš nějaký handicap. Karel mi vyprávěl o tom, jak se snažil smířit se svým otcem, který ho nikdy nepochopil. „Táta mi vždycky říkal, že jsem k ničemu. Že nikdy nic nedokážu. A já mu to uvěřil. Ale teď už na něj nemyslím. Teď myslím na sebe.“

Najednou se ozval rachot a výtah se rozjel. Dveře se otevřely a já jsem vyjel ven. Karel mi pomohl s vozíkem. „Díky, že jsi tu byl se mnou,“ řekl jsem. „Nevím, co bych dělal, kdybys tu nebyl.“

Karel se usmál. „To nic. Třeba jednou budeš ty tím, kdo pomůže někomu jinému.“

Od té doby jsem Karla vídal často. Sedával na lavičce před domem, někdy s lahví piva, jindy jen tak koukal do prázdna. Jednou jsem ho pozval k sobě domů. Máma byla naštvaná. „Proč si sem taháš takové lidi?“ vyjela na mě. „Máš dost svých problémů!“ Rozčílil jsem se. „Karel mi pomohl, když jsem byl v nouzi! Ty jsi mě tam nechala samotného!“ Máma se rozplakala. „Já už nevím, jak ti pomoct. Jsem unavená, rozumíš? Od té nehody jsi jiný. Už tě nepoznávám.“

Byl jsem naštvaný, ale zároveň jsem ji chápal. I ona přišla o syna, kterého znala. Teď měla doma cizince na vozíku, který jí jen připomínal, co všechno ztratila.

S Karlem jsme začali chodit na procházky po sídlišti. Povídali jsme si o životě, o snech, které se nikdy nesplní, ale přesto dávají smysl. Jednou mi ukázal svůj skicák. Byly tam nádherné kresby paneláků, lidí v tramvaji, starých žen na lavičce. „Tohle je můj svět,“ řekl. „Tady jsem šťastný.“

Jednoho dne Karel zmizel. Nikdo ho neviděl. Ptali jsme se sousedů, ale nikdo nevěděl, kam šel. Máma říkala, že to byl jen další ztroskotanec, co se ztratil v Praze. Ale já jsem věděl, že Karel mi dal něco, co mi nikdo jiný nedal – naději, že i když je člověk na dně, může najít smysl.

Dnes, když sedím na balkoně a dívám se na šedé paneláky, přemýšlím, jestli měl Karel pravdu. Jestli má cenu bojovat, i když už nikdo nevěří. Jestli je možné najít štěstí, když už všechno ztratil. Co myslíte vy? Má cenu hledat světlo, když je všude jen tma?